DĚDICTVÍ ANEB KURVASENEŘÍKÁ - 40%Jana Podskalská

Patrně výřečností a placatkou, z níž si jeho hrdina přihýbá. A životním příběhem, který pravda budí poslední dobou (hlavně zadluženou farmou) pozornost.
Ovšem představa, že právě tyto dvě odlišné osobnosti s odlišným pohledem na humor si vůbec mohly někdy porozumět nad stejným textem, je iluze. Nejspíš proto také dopadlo Dědictví tak, jak dopadlo. Nevalně.

Patrné jsou na něm dvě věci. Na jedné straně Polívkův námět a scénář, vycházející z hercova osobního života a druhu komiky, na straně druhé Sedláčkova zjevná ambice uchopit jeho příběh i jako svůj úhel pohledu na moravskou realitu. Že její svérázné nátury režiséra lákaly, je nasnadě. Jeho sympatickou snahu dobírat se obecnějších rysů národní povahy i způsobu života a v nelítostně sarkastickém obalu je servírovat divákovi dokládají už předchozí snímky Muži v říji, Největší z Čechů i Rodina je základ státu.

V případě Polívkova scénáře (na němž režisér nepříliš úspěšně participoval) se ovšem jeho úsilí míjí účinkem. Na scénu vrací krom Vlastičky, jejímž pohřbem film začíná, známé postavy stejnojmenné komedie Věry Chytilové s podtitulem Kurvahošigutntág z roku 1992, jsou ovšem starší a životem více pocuchaní. A bohužel humorem pokleslejší. Jen zřídka probleskne filmem Sedláčkův rukopis (bizarní výjev s tajemně bublajícím bazénem a průhledem na keramického krokodýla, Bohuš létající vrtulníkem nad farmou či přiznaný product placement).

Jinak ale plátno slouží až na výjimky vyčpělému polívkovskému humoru a exhibici hlavního protagonisty, jemuž ostatní dělají „křoví". Menší prostor využili Karel Heřmánek s Ivanou Chýlkovou jako chtivý právnický pár, tím ale vklad dalších herců (a že jich tu je!) končí. Karel Gott v chabé scénce pod lípou film neoživil a Dagmar Havlová coby duch Vlastičky klopýtající v dlouhých šatech travou je vyložený trapas.

Sedláčkův snímek vede odnikud nikam, zápletka se sedmimilionovým dluhem epizodičnost vyprávění nespasí a chytrého humoru je tu jako šafránu. Naopak se často blíží onomu troškovskému (blicí scéna z léčebny, viagra), do něhož si autoři paradoxně sami rýpnou („Točím zrovna s režisérem Špetkou"). Mělo-li jít o Polívkovu sebereflexi, nestalo se. Spíše naopak. Farmářské setkání ironika Sedláčka s kdysi odzbrojujícím mimem z Šaška a královny doplatilo na ztracený pel klaunské nevinnosti a pokory. Kdeže loňské sněhy jsou.