Východočeské divadlo přišlo o tomto víkendu s novou inscenací, kterou byla dramatizace románu Klause Manna Mefisto v režii Petra Kracíka.
Ještě před premiérou režisére svolil k rozhovoru, kde čtenářům rozkrývá své názory na novou inscenaci.

Jste režisér velkých dramat, takže tahle hra je z vašeho soudku?
Asi ano. To, co se mnou nesouzní, nedělám. Ne, že bych byl tak zpupný, ale nejsem typ režiséra, který věci, jež nemůže pocítit, dokáže vyspekulovat. Nedělám si režijní knihy, nemám vše dopředu vymyšlené. Například všechny mé ženy, které se mnou žily, mi vždy říkaly, kdy se vlastně připravuji, že mě nikdy nevidí u práce. Já si tyhle věci dělám úplně v klidu a tichu ráno, vstávám v pět hodin a vše si procházím, takže v podstatě režíruji zpaměti. U Mefista mi šlo o to, aby bylo jasně vidět, že to, co Hendrik prožívá nám není cizí.

Konec konců je to věc z divadelního prostředí. Onoho podhoubí, které je divákům utajeno, co sice nevidí, ale existuje , takže jsme mohli provést jakousi vnitřní hygienu těch věcí. Vždyť říkejme si, co chceme – jsou to u divadla pořád růže vyrůstající na hnoji. Saháme tedy do podhoubí a neukazujeme věci, které neznáme ať už v jejich kráse či ošklivosti. Proto o tom mluvím, že je to paradox Mefista – zároveň je sám svůdcem a zároveň sám svou obětí. Naprosto zahleděn do sebe, říká miluji, ale zároveň si opakuje repliky z příští inscenace.

Mann psal román v době, kdy se Hitler dostával k moci, Hendrik dostává nabídku jít do Berlína a hrát Mefista, neumí odolat… Moc však dnes chutná stejně.
Nebezpečí a moc je opojná jako tehdy, jen vlajky se střídají – komunistické, nacistické… Ale o to, kdo bude mít moc, o to jde přece stále. Já jsem rád, že
Mefista dělám, byť jak říkám, je pro mě těžké, se oprostit od naší libeňské inscenace. Například herci tady přišli na jeviště s kufry, sedli si na ně. A byli výborní. Já na ně koukám a říkám, jak jste přišli na ty kufry, protože mě to štvalo, bylo to stejné jako v tom pražském představení a oni – vždyť je to ve scénáři… Takže ty věci se nenásilně propojují. Jinými slovy chci říci, že ono to všechno padá s lidmi. Jakmile si zvolíte Ladislava Špinera a pardubický soubor, v tu ránu vám bude naskakovat i svým způsobem jiná inscenace a o to jde.

Milada Velehradská