Dvě vskutku velkolepé posluchačské lahůdky připravili návštěvníkům prvních dvou letošních koncertů festivalu Pardubické hudební jaro jeho pořadatelé z Komorní filharmonie. Ačkoli šlo o večery zcela odlišné, již dnes můžeme konstatovat, že oba se zapíší zlatým písmem do historie zdejšího kulturně-společenského dění.

Cti zahájit čtyřiatřicátý ročník jarní hudební hostiny se dostalo Filharmonii Brno, s níž přijel do Domu hudby její šéfdirigent Aleksandar Marković. Každý koncert velkého symfonického tělesa je pro pardubické publikum malým svátkem. Tentokrát bylo již od prvního okamžiku patrné, že se setkáváme s prvotřídním orchestrem, v němž jsou profesionalita a smysl pro naprosto dokonalou interpretaci na prvním místě. Markovićův úžasný přístup k vymodelování fascinujících hudebních obrazů našel uplatnění jak v precizně podané Šeherezádě Nikolaje Rimského-Korsakova, střídající strhujícím způsobem neuvěřitelné množství poloh, tak v bytostně české a přitom totálně působící Symfonii č. 8 G dur Antonína Dvořáka. Každý hráč by za svůj výkon zasloužil absolutorium, síla brněnského orchestru je tvořena nejen tradicí, ale především tvrdou prací.

Rocková opera

O dva dny později se v Sukově síni sešlo publikum z převážné většiny již na první pohled poněkud jiné než obvykle. Na programu byl jeden z nejzajímavějších hudebních projektů poslední doby – nové provedení Pašijových her velikonočních Vratislava Brabence (libreto) a Milana „Mejly“ Hlavsy (hudba) ve společném podání legendární skupiny českého undergroundu The Plastic People of the Universe a Komorní filharmonie Pardubice za řízení dirigenta Marko Ivanoviće. Pod aranžmá a úpravou díla, jež je možno označit za rockovou operu či rockové oratorium, je podepsán Michal Nejtek a k jeho nastudování byl přizván rovněž Filip Topol, objevivší se na jednom pódiu s „Plastiky“ po delší době. Odhlédneme-li od skutečnosti, že dílo bylo v Pardubicích provedeno v asi nejvhodnější čas, na „Škaredou středu“, což podtrhlo jeho bytostnou důstojnost, můžeme konstatovat, že jsme byli svědky uhrančivé kompozice, vycházející ze zcela jedinečné a nenapodobitelné Hlavsovy tvorby, umocněné v tomto případě soustředěným výkonem doprovodného orchestru. Výsledný dojem publikum doslova přibil do sedadel, aby ho nakonec přiměl k dlouhotrvajícímu skandovanému potlesku, odměněnému v podobě dvojího přídavku (nejprve rovněž skvěle zaranžovaná píseň Kanárek a poté ještě jednou zahraná asi nejpůsobivější část Pašijových her Otče).  Ano, takhle se realizuje spolupráce hudebníků zabývajících se zcela odlišnými žánry a druhy muziky. Díky za vynikající zážitek!