„Takový způsob hraní divadla mě baví. Nesnažím se měnit texty za každou cenu, ale fakt, že jsem pokaždé v trochu jiném rozpoložení, na představení zanechá stopy,“ konstatoval Josef Dvořák.

„Před tím, než vylezeme na jeviště, mívám určité pnutí, jaké bude publikum. V případě Pardubic už ho ale skoro nevnímám. Neznám jinou štaci v naší republice, kde bych tolikrát hrál. Snad až na výjimky, na které jsem rychle zapomněl, si nepamatuji, že bychom tu odehráli představení, jež bych pokládal za marně strávený čas. Každé hostování bylo nějak zajímavé pro nás i diváky. Pardubice jsou zkrátka takovým naším divadelním Wimbledonem,“ prohlásil známý komik, který si ve městě perníku stačil vybudovat také věrnou diváckou základnu. Není ničím neobvyklým, že na jeho hry chodí jeho příznivci opakovaně.

„To je náš cíl, aby na nás lidé přišli pětkrát, šestkrát nebo desetkrát. Takhle jsme začínali i v Ústí nad Labem, kde jsme měli malé divadélko, do něhož diváci chodili na stejné představení klidně patnáctkrát. Pokaždé nám jde o to, abychom potěšili diváky i sebe,“ 〜usmál se Josef Dvořák.

Ten v inscenaci Strakonický dudák aneb To by bylo, kdyby… ztvárnil hned dvě protichůdné postavy. „Střihl“ si Kalafunu, ale také Vocilku.

„Je těžké odhadnout, jestli po světě běhá víc Kalafunů nebo Vocilků. Byl bych rád, kdyby převažovali Kalafunové, protože s nimi by bylo na světě více muziky i legrace,“ poznamenal populární kumštýř.

Ten si pro své divadlo rád vybírá témata, která se dotýkají dob dávno minulých.

„Hry ze současnosti nemám příliš v lásce. Sám bych nerad účinkoval v nějakém nerváku, kde se řeší drogy, pět vražd a vztahy mezi vytunelovaným a tunelářem. Pro mě dnešní doba nemá vůni, ani chuť. Úplně mě vyhovují příběhy, které kdysi napsali staří mistři,“ podotkl Josef Dvořák.

Ani sám by si prý napsat hru netroufl. „Neumím to. Kdybych to dovedl, tak sedím doma a píšu. To by bylo zlaté. Ale já si musím na jevišti povídat s kamarády, opakovat si texty, pouštět hlavu na špacír a nechat ty nápady, které kolem nás létají, aby si našly cestičku do makovice a potom k puse a z té ven, aby se ucho divilo, co huba povídá. Někdy člověk až žasne, co z něj při představení vyleze,“ svěřil se.

Čtěte také:


Dvořák: Co je horší než Velká?