Organizátorům se nepodařilo sehnat jiného kvalitního hráče, a tak se domluvili s mladou českou varhanicí Kateřinou Chrobokovou a přizpůsobili tomu i nabídku večerů v Domě hudby. Posluchači se mohli seznámit s opusem, pod nímž je tato dáma podepsána i coby autorka.

Velebné tóny královského nástroje nejprve patřily Koncertu pro varhany a orchestr Johanna Sebastiana Bacha. Samozřejmě, že nešlo o Bachem takto napsanou skladbu, žádná taková neexistuje, ale o kompilát z orchestrálních částí dvou kantát velkého barokního autora. Celek ovšem působí kompaktně a je-li zahrán s náležitým nasazením a patřičnou pokorou, jako tomu bylo nyní, stává se posluchačsky velmi vděčným. Kateřina Chroboková ctí ve svém projevu Bachovu mnohovrstevnatost a rozvíjí ji k dokonalému zvuku. Také orchestr řízený dirigentem kanadského původu Michaelem Roháčem pluje po velkolepých plochách bezchybně a s citem pro jednotlivé části díla.

Skladby Jeana Sibelia nezní v Pardubicích často. Je jen dobře, že nyní uvedl jeho suitu z hudby ke hře Maurice Maeterlincka Pelléas a Mélisanda právě dirigent Roháč, jenž se tvorbou tohoto finského skladatele dlouhodobě zabývá. Nastudování pardubických filharmoniků bylo propracováno do detailu, s důrazem na lyričnost a kontrasty nevšedního díla.

Po přestávce se vrátila za varhanní pult Kateřina Chroboková a představila svoji vlastní skladbu Veni Sancte Spiritus, což jsou variace na téma svatodušní sekvence gregoriánského hymnu pro vokál, varhany a orchestr. Onen vokální part napsala varhanice pro sebe, takže auditoriu byl nadělen originální kompoziční i interpretační zážitek. Následný potlesk potvrdil vlídné přijetí opusu.

To platilo i pro poslední „kousek", jímž tentokrát byla Galeria Goldoni Jana Hanuše, zpracovaná Partita buffa pro malý orchestr a preparovaný klavír. Autorova invence vyžaduje muzikantskou přesnost i nadhled. Obojí Michael Roháč zdárně ukočíroval, a tak se závěrečný aplaus mohl odehrát v dobré náladě.