„Vnímám to jako fotograf, který do své kolekce uvítá každou zajímavost,“ komentuje svou zálibu Pardubák, který se živí jako strojní konstruktér.

Proč jste začal fotit posedy?
Zaujaly mě svojí různorodostí a pestrostí. Nejdříve jsem je pozoroval v přírodě a cvakal si je jen tak pro sebe, časem to přerostlo ve sběratelskou vášeň. Jsem amatérský dokumentární fotograf, tak jsem to vyhodnotil jako dobré téma.

Věnuje se mu ještě někdo jiný?
Právě že ne. Je to takové neorané pole a to mě na tom lákalo. Jsou fotografové, kteří fotí třeba autobusové zastávky. Posedy si rád vyfotí skoro každý, kdo se prochází přírodou, ale nikdo si ještě nedal práci, že by je začal systematicky vyhledávat, mapovat typologii a hledat ty nejbizarnější kousky.

Za 11 let se musely fotky posedů nahromadit.
To ano, nikdy neumím přesně říci, kolik jich je. Mám jich stovky, ale kdybych měl vybrat ty, které jsou dostatečně zajímavé jako stavby a pěkné i jako fotky, bude jich maximálně sto.

Vzpomenete nějaký hodně originální?
Jeden byl tvořený z „toitoiky“ nebo mě napadá posed, který stál na autobusové zastávce. Představil jsem si, jak ho tam myslivec dostával pomocí traktoru, aby si ušetřil pár metrů a nemusel stavět podstavec. Myslím, že se mu to nemohlo vyplatit, ale oceňuji originalitu.

Některé kazatelny jsou opravdu luxusní, proč do nich myslivci tolik vkládají?
Určitě je to touha po pohodlí a hezčím příbytku, než je jen strohý posed. Může za tím stát potřeba trávit tam delší čas, třeba i celý víkend jako na chatě. Jen si tak domýšlím, že to pro ně může být takový dobrovolný azyl před rodinou nebo manželkou, či únik před civilizací. Mají tam klid a můžou se věnovat čekání na zvěř v tichu a soukromí.

Setkáváte se s lidmi, kteří posedy postavili?
Občas ano, posedy sháním na základě tipů, které mi často posílají samotní myslivci. Kolikrát se chtějí jen pochlubit, já si pak musím vybírat, který stojí za to, abych tam jel. Dost často je to v lesích a je těžké popsat polohu, takže mě tam dovedou a udělají mi prohlídku.

Jak vaši zálibu hodnotí?
Vnímají ji pozitivně a berou to jako zajímavost. Občas se setkám s myslivci, kteří to chápou jako snahu vymýtit zlo ve stavění posedů. Myslí, že chci kritizovat špatné stavby, ale mně jde hlavně o to, hledat bizarnosti, přistupuju k tomu jako dokumentarista, ne jako vymítač ďábla (smích).

Jsou tedy i špatné posedy?
Občas se najde někdo, kdo nadává na to, jaké jsou to stavby, že do přírody nepatří, s čímž musím souhlasit. Ty plastové tam nepatří, ale já to vnímám jako fotograf, který do své kolekce uvítá každou zajímavost.

Posedy jsou často dřevěné, zmínil jste už i plastový, jaké další materiály se využívají?
Dřevo se nabízí jako ideální materiál, takže ty samozřejmě převažují. Když jsou z něčeho jiného, tak je to nejspíš proto, že myslivec je zvyklý s tím materiálem pracovat ve své profesi. Například jeden plastový udělal myslivec, který se živí vyráběním plastových septiků a nádrží. Bylo pro něj jednodušší ho udělat z plastu než ze dřeva, což myslivci z kraje nevnímají pozitivně a dost to pomlouvají. Vídám právě ty plastové, některé jsou laminátové nebo zděné, ale setkal jsem se také s posedem vytesaným do skály.

Některé posedy jsou na pohled hodně vratké.
Spousta posedů není bezpečná, protože se na ně nevztahují bezpečnostní normy a každý si je může postavit, jak chce. Někdy se na nich podepíše i stáří a jsou to zetlelé konstrukce, na které není dobré lézt. Kolikrát jsou konstrukce dost na pováženou už od začátku, přeci jen myslivci většinou nejsou stavaři. Samozřejmě můžeme jen spekulovat nad tím, jak bezpečná je kabina z náklaďáku posazená do větví, to asi nikdo nespočítá (smích).

Trávíte u posedu více času?
Především jsem lovec, přijedu s jasným cílem – aby se mi podařila fotka. Zpočátku kroužím okolo, hledám ideální úhel, čekám na lepší světlo. Pro mě je primární to dobře vyfotit. Mám rád, když mě u toho nikdo neruší, takže s sebou ani neberu rodinu, většinou jezdím sám. Jakmile je to vyfocené a mám čas, tak si tam klidně posedím nebo se projdu okolo, jestli tam není nějaký další posed.

Znamená to, že jsou v Česku posedy na každém kroku?
Myslím si, že každých pár set metrů nějaký je, budou jich určitě desítky tisíc. Myslivců sice ubývá, ale je jich pořád hodně, dalo by se s nadsázkou říct, že ve vesnici je každý druhý chlap myslivec nebo hasič (smích).

Máme nějaké zajímavé posedy i na Pardubicku?
Jako Pardubák to tu mám prozkoumané nejvíc. Kdybych měl vybrat z těch nejzajímavějších, tak je to jeden u Valů, zahlédl jsem ho ze silnice, vlastně ani nevím, jestli tam ještě je. Jeden zajímavý je u Lázní Bohdaneč, už je to spíš jen taková kostra, která je nakloněná tím, jak na ni padá strom. U Sopřeče na Přeloučsku je posed v rákosí na lešenářských trubkách, které trochu připomínají takovou rákosovou konstrukci.

Vy ale za posedy jezdíte i do zahraničí.
Když dostanu tip na nějaký dobrý kousek, tak mi to nedá spát (smích), ta představa, že by to obohatilo sbírku, je tak lákavá, že to nevydržím. Když se mi nashromáždí víc tipů v nějaké oblasti, tak se tam vydám. Byl jsem na několikadenní cestě na Slovensku, kde jsem jich objel asi deset. Fotil jsem je ale třeba i v Rakousku nebo v Chorvatsku, protože jsem je měl cestou.

Co máte s nasbíranými fotkami dál v plánu?
Dostal jsem se do stádia, kdy jich mám dost zajímavých, abych udělal výstavu. Mám představu, že po letech, až jich nasbírám ještě víc a budu mít pocit, že je to téma vyčerpáno, bych vydal knihu. To by bylo vyvrcholení mého projektu.