Moderátory akce Jak bylo, když nic nebylo…, která vrátila její účastníky do ledna roku 1989, byli v pardubické ČSOB Pojišťovně Milan Šteindler a Eva Holubová.

Jaké jste měli pocity, když jste dostali nabídku na tuto akci?
Milan Šteindler (MŠ): „V první chvíli to byly pocity radostné. My jsme s Evou Holubovou už kdysi i za minulého režimu moderovali podobným způsobem, ale na druhou stranu, když jsme si to tady potom zkoušeli a viděli se navzájem v těch svazáckých oděvech, tak mi trochu běhal mráz po zádech.“
Eva Holubová (EH): „Když na začátku večera hrála Internacionála, tak se najednou dostavil zvláštní pocit, jak byl ten režim hrozný a jak je dobře, že už není. Ale pořád je to tak, že většinu života jsem strávila v bolševismu.“

Napadlo by vás před dvaceti lety, že bude možné u nás takovou recesistickou akci někdy uskutečnit?

MŠ: „Kdybych chtěl vypadat chytře, tak bych řekl, že by mě to napadlo, ale samozřejmě nenapadlo. Nicméně když jsme hovořili o té Internacionále, tak si dovedu představit, jak blbla masy, protože když se ozvala ta fanfára a já kráčel dolů schodištěm, tak jsem získal pocit stranického funkcionáře, tehdejšího mocipána, který za zvuku honosné hudby kráčí k masám a uvědomuje si tu sílou moci, jakou má.“
EH: „Kdyby mě to před dvaceti lety napadlo, tak jsem podepsala Chartu 77. Ale kdo to mohl vědět?“

Co pro vás bylo největším symbolem socialismu?

EH: „Nebyl jen jeden. Když to tak vezmu, tak minulý režim byl založený a využíval všechny špatné věci, jakých je člověk schopen – bázlivost až strach a pochopitelně rovněž pokrytectví. Také přestaly platit hodnoty, jako je pravda a láska.“
MŠ: „My jsme tu měli za socialismu kamarádku z Dánska, která se jmenovala Karin a mluvila dobře česky. Mimochodem teď v Dánsku vyučuje na univerzitě češtinu a slavistiku. Ta nás ještě s jednou dánskou kamarádkou upozorňovala na absurdní hesla, která nám tehdy ani nepřišla divná – třeba Kardašova Řečice zajistí světu mír nebo Únor je náš říjen. Ony si jako cizinky uvědomovaly tu absurdnost. My už jsme ji ani pořádně nevnímali.“
EH: „Ostatně o tom už v roce 1978 napsal esej Moc bezmocných Václav Havel. Praví se v ní, že nikomu nepřijde divné, když zelinář má ve své výloze heslo Proletáři všech zemí, spojte se! Samozřejmě mu bylo úplně jedno, jestli se spojí nebo ne, ale on tím dával najevo, že je loajální k režimu. Myslím, že bylo nejhorší, když někteří z nás žili politicky a dělali kariéru, nebo apoliticky, že jsme v sobě neměli občanskou důstojnost, maximálně jsme nešli k volbám, a to už jsme si říkali, že děláme bůhvíco. Až na pár disidentů v čele s Václavem Havlem, kteří upozorňovali, že není ta správná cesta švejkovat, ale jít proti nim, zvlášť po Helsinkách. Já jsem byla ta, která říkala Havlovi, hele, Vašku, přestaň se zabývat politikou a pojď psát hry. Aby ne, když jsem herečkou. Vůbec mi však v tu chvíli nedocházelo, že stejně bychom je neměli kde uvádět. Byla jsem naprosto apolitický člověk. Prostě jsem jen bolševiky nenáviděla a těšila se, jestli se je povede Reganovi uzbrojit, což se mu nakonec podařilo.“

Co říkáte tomu, když lidé nyní vnímají totalitní režim zidylizovaně a říkají, že nebyl zas až tak špatný?

MŠ: „Je to přirozená reakce lidí, kteří uměli i za ,socíku’ najít správné cestičky a dokázali je využít k tomu, že si nakradli cihly na stavbu a teď to najednou neumí.“
EH: „Nám třeba vtloukli do hlavy, že máme strach z neznáma. Když vezmu své kamarády ze Západu, tak pro ně je všechno neznámé výzvou či dobrodružstvím. Když jsou v nějakém zajetém podniku, zjistí, že stagnují a jdou dělat něco jiného. A to vidím i na svých vlastních dětech, že myslí úplně jinak než my. Jak mám tendenci přemýšlet, kde které dítě bude mít svůj byt, tak ony mi hned řeknou, ale mami, my ani nevíme, kde budeme bydlet. A já se domnívám, že se rozhodují mezi Vršovicemi a Vinohrady, ale oni nevědí, kde, v jaké zemi, kdy a jak budou žít. Oni už jsou najednou Evropané, světoobčané. Na naší republiku jsou hrdí ne proto, že jim nic jiného nezbývá, ale dobrovolně. Hledají to pozitivní, čeho si mohou vážit, ale daleko víc také vidí to negativní, nad čím ohrnují nos.“
MŠ: „Já to vidím na svém synovi, kterého totalitní doba nijak zvlášť nezajímá. Je mu sedmnáct let, studuje v zahraničí a připadá mu to úplně přirozené. Já mu říkám, víš, ono to školné tam není úplně levné a my jsme to za našich časů nemohli. V tu chvíli si připadám, jako když mi babička říkala, že tehdy chodili bosí ve sněhu a nosili knížky svázané řemínkem a hráli si s dřevěnými hračkami. Teď můj syn studuje v Thajsku na americko-anglické škole a připadá mu, že je to v naprostém pořádku.“