Hostitelkou byla moderátorka Jitka Slezáková, se kterou si povídal o divadelních rolích i soukromí.

Nedávno se konal Divadelní ples, na kterém byli vyhlášeni nejoblíbenější herci. Kolikátý v pořadí jste skončil?
Byl jsem velmi potěšen, protože ředitel divadla Petr Dohnal mě vyhlásil na třetím místě. Zanedlouho po plese mi volal, že se omlouvá a že jsem společně s kolegou Martinem Mejzlíkem obsadil místo druhé.

Máte spočítané roky vašeho působení v divadle?
V dubnu oslavím osmadvacet let hraní v Pardubicích a jiných divadlech, která jsem navštívil. Vzpomínám, jak jsem v Pardubicích v dubnu 1984 vystoupil z trolejbusu a ptal se, kde je divadlo…

Žil a vyrůstal jste ale u Prahy.
Jsem z Horních Počernic, což je dnes Praha. Tam jsem strávil dětství a dobu studií. Ve čtvrtém ročníku na DAMU jsme nastoupil do Pardubic.

Možná i v duchu vašeho životního hesla, které máte na divadelních internetových stránkách, jste nezůstal jen v pardubickém divadle. Citát zní: „Kdyby se měl každý ptát, zda odměna je hodna rizika, nebylo by závodníků.“
To je citát Elišky Junkové – automobilové závodnice. Na toto heslo myslím průběžně, protože i v našem povolání by člověk neměl ustrnout a měl by zkoušet nové věci a jiná prostředí. I když je to mnohdy nepohodlné a finančně nevýhodné. Co se týká mých angažmá: Já jsem následoval režiséra Michala Taranta, mého velkého přítele, nejdříve do Hradce Králové, pak do Kladna. Když tam skončil svoji éru jako ředitel, tak jsem přišel zpátky do Hradce a pak zpět do Pardubic. Po čase jsem odešel na pražskou Fidlovačku. Pak se mi zamotal život a byl jsem bez práce. Najednou zavolal ruský režisér Sergej Fedotov, jestli bych neměl čas hostovat v Ostravě. Tamní představení viděl šéf olomoucké činohry a pozval mě do Olomouce, kam jsem nastoupil. Z Olomouce jsem se po dvou letech vrátil do Pardubic.

Teď máte ženu a krásnou čtyřletou holčičku.
Mám mladou krásnou ženu Gábinu a čtyřletou holčičku Stázičku, moje veliké štěstí. Mám také devatenáctiletého syna, který studuje kamnařinu na Moravě.

Měl jste možnost vyzkoušet si, jak se hraje divadlo v Rusku. Jaká to byla zkušenost? 
Když jsem jmenoval divadla, kterými jsem prošel, zapomněl jsem, že po spolupráci se Sergejem Fedotovem následovala moje divadelní pouť do Ruska do obrovského města Perm, kde vede divadlo U Mostu. Vypravil jsem se tam jenom s pardubickým fotografem Pavlem Šmídem. Nabídl jsem mu, jestli by nechtěl jet se mnou, protože je to takový světoběžník. Koncem srpna jsme tam odletělia já jsem tam týden zkoušel a hrál jako jediný český herec na ruském jevišti v činohře.

Jste vytížený herec, máte pětadvacet představení v měsíci. A k tomu malé dítě. Zbývá vám čas ještě na něco jiného? Třeba na koníčky?
Dcerku Stázičku si užívám, jak mohu. Třeba ráno ji vedu do školky a vidíme se chvilku odpoledne. Když můžu, tak ujíždím na chalupu do lesů, kde mám takové poloviční bydliště. Tam se nabíjím.

Dokážete si představit život bez divadla? Teď máte spoustu rolí, ale nemusí tomu tak být vždy.
Jak je člověk stále v divadle, tak nic jiného už moc nestíhá a nemá. Přiznám se, že si to moc představit nedovedu. Ještě tak sebe sama zalezlého na chalupě, kde bych měl kozu a psy.