Po kladenském Jaromíru Jágrovi se na desátém ročníku Grand Festivalu smíchu představila další současná česká hra. Muzikál Ještěři přivezl soubor Klicperova divadla ze sousedního Hradce Králové.

Text královéhradeckého uměleckého šéfa a zároveň režiséra inscenace Davida Drábka lze jen velmi obtížně zařadit do nějaké žánrové škatulky. Je to muzikál? Nepochybně, ale zároveň je to také crazy komedie, zpověď jedné generace či tragikomický příběh třídních outsiderů.

Zápletka hry se točí kolem třídního srazu ze základní školy po dvaceti letech. Sraz svolávají bratři Klenotičovi, největší sígři na škole, kterým jejich záliba v porušování pravidel vydržela, a tak jsou z nich dnes mafiánští bossové.

Jenže jeden z bratrů umírá na rakovinu a druhý mu chce na rozloučenou v kulturním domě zahrát jeho oblíbenou Cestu do pravěku.

A kdo jiný by měl tento opus nastudovat, než spolužáci z dramatického kroužku? Samozřejmě pod vedením zestárlého učitele, který svou zálibu v malých chlapcích přenese i do příběhu o pravěkých ještěrech. A protože pedofilní učitel razí heslo, že divadlo je něco jako Kaufland ducha, tak výsledné dílo přece musí kvalitou překonat i slavný Jurský park.

Je třeba říci, že Ještěři jsou opravdu velmi originálním počinem. Mají však jednu zřetelnou nevýhodu – divák musí přijmout Drábkova pravidla hry. Pokud se mu to podaří, tak se bude výborně bavit. Pokud ovšem na Drábkovu hru nepřistoupí, bude mu specifický humor tohoto muzikálu asi hodně vzdálený.
A to by byla jistě škoda, protože Ještěři obsahují mnoho zapamatováníhodných hlášek i scén, u kterých možná divák neuvěří vlastním očím.

Hradecký muzikál přináší kombinaci groteskního a absurdního humoru, což ovšem není myšleno nijak negativně. Některé postavy jakoby vypadly z nějakého podivného filmu od Davida Lynche.

Drábek si navíc sympaticky pohrává se zažitými stereotypy, které úplně obrací (Ignácova matka s rovnátky a tetováním) a televizními kulty (Nemocnice na kraji města).

Bláznivě komediální obal však skrývá i vážnější jádro příběhu. Je jím generační výpověď dnešních pětatřicátníků, kteří cítí, že třicítka je nenávratně za nimi, zatímco hranice čtyřiceti let a období krize středního věku se blíží čím dál větší rychlostí.

Ještěři tak obsahují scény, při kterých divákovi zmrzne úsměv na rtech a donutí ho k přemýšlení.

Protože Drábkova inscenace je ale také muzikálem, je její důležitou složkou hudba. Tu lze označit za velmi podařenou a znamenitě korespondující s tématem hry. Celé hudební nastudování má na svědomí talentovaný Darek Král, texty písní složil Tomáš Belko, který je textařem kapely Sto zvířat.

Belko se nebál ani zajímavě vypointovaných slovních hříček (geny Thálie a další). Některé z písní by se nepochybně prosadily i jako hity českých rádií.
Ještěři mají výhodu také v tom, že se mohou opřít, jak je v královéhradeckém Klicperově divadle dobrým zvykem, o povedené herecké výkony.
Za všechny bych zmínil Jana Sklenáře, který hraje Ignáce vydělávajícího jen na alimenty či Dušana Hřebíčka, který musí v úloze Richarda předvést kromě herectví i trochu akrobacie.

Komediál〜ní talent prokazují i Miroslav Zavičár, Lubor Novotný nebo František Staněk.

Ještěři budou mít při souboji o titul Komedie roku jistě těžkou pozici, jelikož Drábkův autorský rukopis nemusí mnoha lidem sednout.
I tak jsou ale Ještěři chytrou inscenací s nesmírně kvalitní hudbou, což je pro muzikál velmi podstatné.

Lukáš Dubský