Tradiční příběh známého loupežníka Nikoly Šuhaje s názvem Balada pro banditu uvedlo v obnovené premiéře Východočeské divadlo, které jej na začátku letošní sezony přeneslo z přírodního amfiteátru Kunětické hory do interiéru pardubického stánku paní Thálie.

Živelný příběh

Balada je příběh živelný odehrávající se v přírodě, aranžmá v prostorách vyhlídky Kunětického hradu se tedy může zdát ideální. Možná trochu paradoxně je ale interiérová verze ještě zdařilejší.
Scéna výtvarníka Tomáše Moravce, vyrobená z velkého množství dřevěného materiálu, dostatečně navozuje naturální náladu, čiší z ní dynamika a v komornějších prostorách navíc inscenace dostává kompaktnější tvar.
V přírodním amfiteátru bylo její uspořádání místy chaotické a někdy až nepřehledné. Člověku chvíli trvalo, než se zorientoval, kdo a kde právě pronáší své repliky.

Velkou předností inscenace je její hudební složka. Tu živě v orchestřišti zastupuje folklorní skupina Trdlo, která ve spolupráci s šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice Marko Ivanovićem dokázala vytvořit osobitý a hudebně velice příjemný tvar.
Písně, původně vedené v duchu country, jsou v pardubické inscenaci stylizovány spíše do folkloru.

Jejich pěvecké produkci dominuje zvláště ženská část souboru, z mužského osazenstva zpěvem vyniká člen company, hostující Michal Smrkovský. Jen škoda, že ke svému pěveckému projevu nemá v inscenaci více prostoru.
Představitel hlavní postavy Nikoly Šuhaje Jan Musil občas svádí se zpěvem boj, měl by především zapracovat na jeho technice. Na Kunětické hoře se díky otevřenému prostranství tóny rozplynuly, ale v divadelním interiéru jsou pěvecké nedostatky lépe zachytitelné. Písně musí znít, což se u Musila bohužel neděje.

V Baladě pro banditu nejen Nikola Šuhaj se svou milovanou Eržikou, nýbrž i mnoho okolních postav, prožívají své příběhy. Jde de facto o směs navzájem se ovlivňujících životních událostí mnoha obyvatel Koločavy, což režisér Michael Tarant vypodobnil neskrytě a obsadil velké množství herců i externistů.

Přes výrazný počet lidí na jevišti herecky vyniká zejména Petr Dohnal, jenž svou roli lstivého a ziskuchtivého žida Mageriho ztvárnil brilantně a věrohodně, a to jak na Kunětické hoře, tak v samotném divadle, kde působí ještě přirozeněji.

Hlasitá střelba

Přestože inscenace přenesením do divadla přišla o pár efektů, například o ohně na otevřené scéně (což však pouze potvrzuje heslo, že méně někdy znamená více), se dá její nová úprava považovat za zdařilou. Pouze by se mohla v interiéru zmírnit příliš hlasitá střelba, která diváka spíše děsí.

Hana Rubišarová