Jde o komorní příběh manželských peripetií, plný smutku, zklamání, urážek, ponižování, sžíravé ironie, zapomenutých vzpomínek, ale i humoru a naděje.

Velkou hereckou příležitost v roli Marthy, nešťastné stárnoucí krasavice a věčné kritičky manžela Georga, dostala JINDRA JANOUŠKOVÁŘekla bych, že Martha přišla v pravý čas, vlastně jako dárek.

Myslíte k mým blížícím se šedesátinám? (smích) Ale vážně, je to role, s jakou jsem se za svoji kariéru ještě nesetkala. Je to skutečně dárek, bonbónek, byť hodně náročný!
Martha je žena se vším všudy, tedy i s vlastnostmi, které zrovna nevzbuzují sympatie, jsou prostě příliš na hraně.

Celá hra je hodně na hraně. Je to Amerika, jiný svět, odlišné chování, než na jaké jsme ve střední Evropě zvyklí. A právě v tom má Virginie velký význam. Oni se totiž v určité době snažili říkat do očí pravdu každému a za každou cenu. Byla to taková hra říkat pravdu dětem, manželovi, rodičům… Na to my nejsme stavěni, jsme v tom opatrnější a některé věci, co si myslíme, do očí neřekneme. A Martha? U ní jde všechno na ostří nože. Je trošku rozmazlená a hlavně nešťastná ze svého otce, ale také z manželství, protože vidí, jak vlastně zničila svého manžela a neví, jak z toho ven. Je to strašně složité.

Někdy je lepší, když nastoupí ženská diplomacie, že?
Určitě, ale Martha veškeré ženské zbraně nemilosrdně používá. Třeba bych to zvládla i já, ale mé vychování, to, co do mne vložili rodiče, mi nedovolí vystupovat způsobem jako ona a asi by to ani nebylo příjemné.

Vzpomínám si před lety na vaši Kočku na rozpálené plechové střeše anebo v poslední době Zojku v Zojčině bytu to byly vždy tvrdé a také dost nelítostné ženy.
Je to zajímavé, že ta „Kočka" má k postavě Marthy blízko. Williams a Albee jsou autoři s podobným stylem, kdežto Zojka je něco jiného. Nicméně ani jí nechybí tvrdost, bezohlednost a určitá sexualita, kterou používá stejně jako Kočka či Martha.

Svého času byl film Kdo se boji Virginie Woolfové? doslova kultovním snímkem díky Elizabeth Taylorové a Richardu Burtonovi. Jak působil na vás?
Je to starší titul. V té době, kdy tento film točili, byly jiné herecké prostředky. Bylo to hrané vážně, jako velké psychologické drama. My jsme se snažili hledat i lehčí tóny, sarkazmy, jež trošku shazují tu situaci. A to je zase blízké současné době, ne té, kdy to hráli Taylorová a Burton.

Především Martha je však úžasnou hereckou šancí…
Je pravda, že to byla náročná práce a je štěstí, že jsme dostali obsáhlý text dost dopředu, v podstatě skoro o měsíc. To bylo velké plus, za které divadlu moc děkuji. A jinak musím říci, že od začátku zkoušek, od února jsem neviděla žádnou televizi, večery jsem trávila nad textem, přemýšlela, co s Marthou…

Doslova vás pohltila? Nosila jste si ji domů?
Naštěstí doma jsem klidná a jsem ráda, když vládne pohoda. Ale na druhou stranu i já tu Marthu v sobě trošičku mám, myslím tím určitý exhibicionismus a další věci, ale víte, člověk to v sobě potlačí, nechce provokovat. Byl by to daleko těžší život, kdyby se tak choval. Mám ráda klid, ne hysterii. Je to hrůza, co tomu Georgovi dělá, to by žádný chlap nemohl vydržet.

Možná ten klid přichází také se zralostí nejen hereckou, ale i životní, ne?
Jistě, já si to občas uvědomuji, protože mám dost známých a teď hovořím o ženách, které své partnery ponižují, urážejí. Zažila jsem to při různých situacích několikrát a věřte mi, že to nestojí za to. Žijeme jen jeden život a musíme se snažit, aby byl hezký. Musíme se k sobě za každých okolností chovat slušně a mile. Až uvidíte naši novou inscenaci, tak vám bude jasné, o čem hovořím, že takhle bychom se neměli nikdy chovat.

Žena má být příjemná, tolerantní…
Zvláště v dnešní době, která není zrovna moc příjemná, je rychlá, ostrá. Potřebujeme lásku, klid, pohlazení, nic jiného.

Milada Velehradská