Divácky nejoblíbenější inscenací roku 2010 Východočeského divadla se stalo Shafferovo drama Amadeus režiséra Michaela Taranta. Ve strhující podívané v roli Salieriho nesporně zazářil Josef Vrána. Herec, který s menšími přestávkami už slušnou řádku let zůstává věrný hereckému ansámblu pardubického divadla.

Říká se, že z dobrých herců něco vyzařuje, co je dělá od prvního okamžiku, kdy vstoupí na jeviště přitažlivými. Slavný bard Národního divadla Zdeněk Štěpánek tvrdil, že „herec musí být cítit člověčinou“. Ve vašem případě to platí beze zbytku, stejně jako okřídlená věta, že herec roste rolemi. A Salieri by se dal nazvat pro vás tou životní…
Víte, na tom povolání je krásné, že člověk vždycky skáče znovu do vody, že s každou rolí začíná znova. Ztotožňování herce s postavou, kterou hraje, má své hranice. Musí však zůstat i sám sebou, zaujmout k roli vlastní postoj, přidat svůj názor a životní zkušenost. Nejdůležitější je věřit tomu, co dělá, potom mu uvěří i divák. Díky Salierimu mám ten pocit jakoby životní. Že se mi za ty roky zúročily nějaké věci a i třeba průšvihy a karamboly. I to, že jsem konečně něco se svou fyzickou stránkou udělal, hrál jsem i v Rusku, v divadle v Permu, s fantastickými herci plnokrevné divadlo, které mě moc baví. Patří sem určitě dlouholetá spolupráce s režisérem Michaelem Tarantem, kterého si velice vážím – tak tohle všechno se tak nějak poskládalo a teď opravdu v Amadeovi mám pocit, že je to trošičku jiné. Možná je to i v tom, že mám za sebou tak krásné role: dvakrát jsem dělal Cyrana z Bergeracu, Othella, Quasimoda. Ale musím říci, že vždycky mě jakoby pohlcovaly, byl jsem v nich úplně ponořený, kdežto v Amadeovi mám pocit jako bych byl nad věcí. Tak třeba v tom je to.

Zmínil jste se o plnokrevném divadle, které vám umožnil svým pozváním u nás dobře známý režisér Sergej Fedotov. Ten ovšem vyznává Stanislavského metodu.
Já si za ní také stojím. Už na škole jsme ji používali, samozřejmě upravenou, tenkrát šlo o rukověť připravenou Radovanem Lukavským. Ale ten hluboký prožitek na jevišti je skutečně moc důležitý, jinak to ani neumím. Nejsem přívržencem tzv. brechtovského herectví, nic mi neříká, ani vlastně jsem nikdy nepracoval s někým, kdo by ho pořádně uměl. Takže se nesnažím o to, abych byl někdo úplně jiný na tom jevišti, ale abych já jako Vrána prostě byl tím Salierim.

Hrajete jako o život, tak říkajíc „na dřeň“, ne každému to může ovšem vyhovovat,ne?
Protože je to nepohodlné, ale znova opakuji, mne baví plnokrevná, plnohodnotná práce. Nesnáším, když se jede jenom po povrchu a nějak se „to tam“ udělá, nějak ty city „podojíme“, to mě uráží. Musí to být doopravdy a naplno. Otázka druhá je, že herec, který takhle pracuje, tak je svým způsobem dost „vyždímaný“, protože se ho to opravdu týká.

Vzpomínám si na vaši první velkou příležitost na pardubickém divadle – Ferdinanda v Úkladech a lásce. Vzpomenete si někdy na tuhle první mileneckou roli?
Vybavím si silný emotivní fialový zážitek, ta barva hrála velkou roli, a vím, že do Ferdinanda jsem byl úplně ponořený, na nic jiného nemyslel. Přišel jsem tehdy ze školy, dotknul jsem se skutečného divadla trochu v Hamletovi a pak jsem šel hned na tuhle velkou roli. Na to se nezapomíná.

Přišly za vámi další krásné role …
To byly asi také jedny z mých nejkrásnějších let u divadla - inscenace jako Romeo a Julie, Přelet nad hnízdem kukačky, Sever proti Jihu, Nehoda - na ty skutečně nelze zapomenout. Ale i tak, když se podívám na kteroukoliv roli takhle z odstupu, tak si říkám, že bych ji teď dokázal udělat ještě lepší.

Takže jste vlastně navýsost spokojený s tím, že jste stále nespokojený. A to určitě patří k herectví, které je pro vás nejlepší životní cestou. Je to tak?
Aspoň doufám. Teď jsem si dělal nějaké úpravy na chalupě a moje maminka mi říkala, že jsem mohl být klidně i inženýrem, protože táta tenkrát, když jsem šel na herectví, šílel, dědeček byl totiž studnař, otec projektant, a tak jsem si podle nich příliš odskočil. Nicméně byť bylo z počátku v rodině dusno, za ty roky se to změnilo a já rozhodně nelituji. Teď jsem se nedávno bavil s jedním známým psychologem a ten mi řekl, že hraní je pro mne svým způsobem vlastně ventil. Že v něm ventiluji své pocity a nemít herectví, tak by to se mnou mohlo dopadnout hůř, než dopadá. Takže mám asi štěstí. Cítím se dobře, práce je dost, i když bych možná zvládl ještě víc.


Josefa Vránu v nejbližší době čeká hlavní postava v Ibsenově hře Stavitel Solness, má i nabídky z jiných divadel a jistě na něho myslí i domácí scéna.

Milada Velehradská