Film Líbáš jako ďábel, který měl v Pardubicích slavnostní předpremiéru, bude zřejmě posledním snímkem režisérky Marie Poledňáková. Úspěšná autorka mnoha českých komedií to přiznala v rozhovoru pro Deník.

Film Líbáš jako Bůh měl u diváků velký úspěch. Kdy jste se rozhodla, že bude mít druhé pokračování?

Když jsme s natáčením filmu skončili, tak se mě herci ptali, jak vlastně dopadnou ty vztahy kdo s kým bude žít. Potom se film začal promítat a stejnou otázku mi dávali i diváci. Já jsem na ni neuměla odpovědět, a tak jsem si říkala, že musím napsat pokračování, abych se to dozvěděla.

Vy jste prý trvala na natáčení v Maroku, ačkoliv vás producenti přemlouvali k natáčení v Tunise či Egyptě. Proč zrovna Maroko?

Potřebovala jsem nalézt nějakou destinaci, kam by František ztvárněný Oldřichem Kaiserem pozval svou lásku na líbánky. Chtěla jsem něco exotického, takže mi vyhovoval sever Afriky. Ovšem třeba do Tunisu jezdí mraky Čechů, zatímco Maroko je spíše neznámé.

Vše bylo zajištěno dlouho dopředu

Bylo natáčení v Marrákeši hodně složité?

Připravovali jsme to hodně dopředu, jinak by to ani nešlo. Všechno bylo zajištěné, připravené, lokace byly vybrané. Všechno se pak domlouvalo na místě, dělaly se i castingy. Nebylo to tak složité, třeba castingy fungují podobně jako u nás. Byla jsem dost překvapená, jak jsou někteří maročtí herci dobří.

Vztahy mezi postavami nejsou po snímku Líbáš jako ďábel stále uzavřené. Chystáte i třetí pokračování?

Po první zkušenostech s diváky jsem zjistila, že mi tuto otázku pokládají také, takže jsem pochopila, že to s těmi vztahy zas tak jasné není. Třetí díl ale nebude. Nicméně můžu prozradit, že ta čtveřice hlavních protagonistů asi zůstane spolu.

Svůj scénář si chtěla zrežírovat

Chystáte nějaký další projekt? Nebo čekáte, jak dopadne u diváků váš nejnovější snímek?

Ne, nečekám na reakci od diváků. Já si myslím, že Líbáš jako ďábel je můj poslední film.

Po sametové revoluci v roce 1989 jste měla zhruba patnáctiletou přestávku, kdy jste žádný film nenatočila. Teď máte na svém kontě za posledních pět let tři snímky. Co vás přimělo vrátit se k filmové režii?

Po revoluci jsem byla šťastná, že nemusím točit, začala jsem s podnikáním. Můj návrat vlastně způsobil Miloš Šmídmajer, to je člověk, kterému nemůžete říct ne. Byl tak neústupný, že jsem mu nakonec řekla: Dobře, napíšu scénář. Jenže, když už jsem napsala scénář, tak bych asi nevydržela, kdyby to měl režírovat někdo jiný.

(dub)