Pod taktovkou nadmíru sympatického arménského dirigenta Gevorga Sargsyana zněla hudba převážně 20. století, i když se začínalo Haydnem.

Tohle rozpětí opět dokázalo, že pardubický orchestr nemá sebemenší problémy přecházet z jednoho stylu do druhého a že nasazení jeho hráčů, byť enormní, nezná hranic.

S NADHLEDEM

Pomyslné hranice se stíraly během večera několikrát. Haydnovu Předehru k opeře Požár zahráli filharmonici tak, jak jsme zvyklí – spolehlivě a s nadhledem.

Daleko hlubší ponor do temnoty bytí představuje interpretace Šostakovičovy Sinfonietty pro smyčce a tympány a Sargsyan přesně vystihl stísňující atmosféru těžké sovětské (jak ji v rozhovoru s autorem těchto řádků sám označil) skladby, inspirované autorovými dojmy z návštěvy poválečných Drážďan.

SKOK PO PŘESTÁVCE

Následný skok po přestávce do španělského Aranjuezu, po němž pojmenoval svůj slavný kytarový koncert Joaquín Rodrigo, působil proto jako vítaný kontrast. Zvláště ujal-li se jeho provedení vynikající kytarista Rafael Serrallet, jemuž jde tahle nádherná muzika přímo od srdce. Poradil si, spolu s dirigentem, 
i s nástrahami akustiky Sukovy síně – a abonenti neskrývali nadšení (zvláště když přídavek nacvičil s nonetem pardubických filharmoniků!).

Ani to však nebylo všechno: na program se dostala ještě Milhaudova hudba k baletu Stvoření světa. Možná, že ta porce byla na některé posluchače až příliš velká, přesto díky za ni.