Aby toho nebylo málo, tak ještě hlávka zelí, která sloužila jako hlava figuríny, upadla na zem! Jiří Lábus pak začal předstírat, že kus zelí symbolizuje ucho Dona Quijota.

V představení o potulném rytíři a jeho věrném sluhovi si Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem čas od času vyměnili role, takže se ze sluhy stal pán a naopak. Pak se zase ale oba dva znovu vrátili zpět do svých původní figur.

„Už čtrnáct dní mám živou představu. Zdá se mi, že jsem rytíř,“ líčil své pocity Jiří Lábus jako Don Quijote. „Tak si vem o rohypnol navíc,“ radil mu Oldřich Kaiser jako Sancho Panza.

Známí herci své postavy zařazovali do nečekaných souvilostí. Léty prověřený příběh sem tam okořenili také narážkami na aktuální dění. Vystřelili si například z útěku Radovana Krejčíře, televizních reklam nebo bývalého komunistického pohlavára. „Biľak nebiľak,“ upravil si Oldřich Kaiser po svém tradiční pohádkovou formulku.

Společně se svým hereckým kumpánem v Pardubicích převedli téměř filozofické úvahy o tom, jak by mohla vypadat mizina, ale také slovní válku českých přísloví.

Když došla zásoba těch tradičních, nebáli se oba umělci sáhnout i po svých originálních: „I po smrti je tma,“ pravil Jiří Lábus. „Kdo má brýle, blbě slyší,“ pravil a Oldřich Kaiser dodal: „Kdo nemá, tak nemá.“

Populární herci odskakovali od kostry příběhu poměrně často. V první polovině představení jich možná bylo zbytečně moc. Druhá polovina byla mnohem povedenější (a kratší). Dávkování bylo přiměřené, diváky nenudilo a zároveň se v těchto „postranních uličkách“ hry neztráceli.

Oldřich Kaiser i Jiří Lábus dokázali v originálním zpracování Dona Quijote uplatnit nejrůznější herecké prostředky. Zajímavé bylo sledovat, jak především Oldřich Kaiser dovedl hrát skutečně (téměř) celým svým tělem…

Slavný příběh od Miguela de Cervantese, který po svém upravilo známé slovenské duo Lasica – Satínský, byl obohacen rovněž o písničky. V této fázi představení se však oba pánové spíše trápili. Pěvecká čísla zachraňovali hlavně tím, že je „házeli do legrace“…