Po dlouhých přípravách, kdy se nad scénářem scházel s Alicí Nellis, zhatila přesně před rokem natáčení režisérčina nemoc. Filmu se ujal Petr Nikolaev, udělal určité změny, mimo jiné přeobsadil postavu Aničky (Marthu Issovou nahradila Veronika Kubařová). Do 70 milionového rozpočtu chyběly ale peníze. Až pomoc měst a jednotlivců Lidice nakonec dovedla k první klapce.

A tak je potřeba na Lidice nahlížet. Jako na ojedinělý jev – kdy si lidé (spolu s producenty samozřejmě) připlatili na film o vlastní historii. A Lidice jim to v hojné míře vracej. Vyprávějí o tragickém válečném osudu české obce skrze lidské příběhy. Nikolaevův snímek není velkým válečným filmem ani pietní rekonstrukcí události, je postavený na dramatech obyčejných lidí. Mnohem víc než o střílení, početných armádách a přehlídkách vojenské moci se tu hraje o lásce, vině a trestu, smíření, pokoře i beznaději tváří v tvář ironii osudu.

Antický hrdina

Těžiště filmu je v údělu Františka Šímy – takřka antickém hrdinovi. Jeho cesta začíná roku 1938 v náručí milenky, pokračuje vraždou syna, soudem a vězením, aby se završila roku 1943 návratem do rodné obce, jež už neexistuje… Drama muže přeživšího nacistický masakr díky vězení a trpícího proto pocity viny, tu ale neroste z velkých dějinných událostí. Je výsledkem banální mladické frajeřiny, jež nabyla díky českému udavačství katastrofálních rozměrů. Nikolaev je vypráví hodně emotivně – tomu je podřízena kamera Antonia Riestry nabízející poetické i dramatické záběry krajiny a oblohy (místy možná až příliš stylizovaná a efektní), skladba záběrů i výtečná hudba Michala Hrůzy.

Zbytečné jsou možná dojemné záběry na pejska u boudy v hořícím stavení či dětské ruce na okně v plynovém voze, tady jako by se tvůrci nechali trochu strhnout hollywoodskými produkcemi.

Každý typ má svůj malý příběh

Za pozornost stojí casting a herecké vedení. Každý typ tu má svůj malý příběh – také proto nejsou Lidice filmem jednoho hrdiny, ale řady lidí, díky nimž se ve finále násobí síla emocí a skládá tragédie celé události.

Karel Roden předvádí v Šímovi svůj další strhující výkon, který si už znovu říká minimálně o cenu kritiků. Anežka Zuzany Bydžovské má v sobě veškerou tíhu života na vozíku, Šímův syn Karel v podání Ondřeje Nováka (který se Rodenovi i fyzicky podobá) zosobňuje mladický vzdor, ale i soucit (jeho dialogy s Rodenem ve vězení patří k nejlepším ve filmu), Zuzana Fialová a její živelná, vnitřně silná Šímova milenka či strážmistr Romana Luknára výborně uchopený ve své rozpolcenosti a strachu se vzepřít.

A jsou tu i menší, ale významní hráči doplňující mozaiku osudů: vlastenecký dozorce Jana Vondráčka, spoluvězeň v podání Jana Budaře osvěžující svými hláškami prostředí věznice či Veronika Kubařová jako kurážná Anička.

Nikolaev si je vědom úskalí velkých filmových akcí a svých limitů, a proto vypráví hlavně přes detaily (byť dotáčená scéna atentátu na Heydricha je až příliš „decentní“) a obrazy přírody.

Dobovému filmu se nezpronevěřil, snad jen mohl být přísnější ve střižně a ubrat v první půli zdlouhavější tempo vyprávění.

Opravdovost citů

Scény ze záboru obce Lidice už ale mají gradující napětí (zastřelení mužů, rozdělení žen a dětí), za nímž přichází otupělý smutek (Šímův návrat, strážmistrova vina, setkání s komunistickou arogancí).

I když by se našly momenty, bez nichž by film mohl existovat syrověji, jedno je jisté – Nikolaevovu týmu se povedlo najít klíč k nesnadné historické látce, která tu dlouho čekala. A natočili nanejvýš potřebný film, který nás v době televizních show a umělých „stars“ vrací k opravdovosti citů, ztrát a vlastenectví.