Dostali jste pro toto turné nějaké maminkovské rady?

Maminky nám radily, ať už na žádné turné nejezdíme, že jsme na to příliš starší a že se to nehodí. Na druhou stranu zase tuší, že jsme na tom závislí, a proto nám to tolerují a jsou koneckonců rády, že opouštíme domácnosti a ony mohou gruntovat.

Před pardubickým koncertem jste si chvíli zdřímnul. To byla také maminkovská rada?

Je to zvyk už ze školky, že vždy po obědě si člověk musí trochu odpočinout, nabrat síly.

A pauza po obědě tentokrát trvala až do večera?

Vždycky to záleží na tom, kdy je nastaven oběd a ten kolikrát bývá i v šest večer. V tomto případě stačilo dvacetiminutové podřímnutí a člověk se hned cítil jako odpoledne ve školce.

Toto klubové turné je určeno maminkám i případným zájemkyním o graviditu. Jak jste se s nimi zatím vypořádali?

Matky chodí. Jsou to hlavně matky, které už děti mají. Převážná většina z nich ale postrádá otce. O to víc se snažíme těmto matkám po koncertě vyhýbat. Víme, že naše příští turné bude spíše pro otce. Bude to pro nás bezpečnější.

O rodinném turné devět měsíců po „maminkovském“ jste tedy neuvažovali?

Maminkovským turné jsme si kladli za cíl trochu pozvednout porodnost. Ovšem netušili jsme, že to bude požadováno přímo po nás. Původní záměr samozřejmě byl, že bychom po maminkovském turné měli více diváků, ale zase pokud bychom museli platit alimenty, asi bychom potřebovali uspořádat ještě jedno sociálně podpůrné turné, což by se nám nevyplatilo. Marketingově jsme tedy maminkovské turné asi nenastavili úplně správně.

Chystáte se do Ameriky. Jedete tam s cílem ji objevit nebo dobýt?

Do Ameriky jedeme už potřetí. Na západní pobřeží tohoto kontinentu ale poprvé. Dá se říct, že je to naše největší americké turné, alespoň co se týče počtu koncertů. Co tam budeme hrát, o tom zřejmě rozhodneme až v letadle. Myslím si, že stylizovat se do country stylu asi nebudeme, protože bychom nosili dříví do lesa. Posuneme ale některé věci tak, aby jim rozumělo i anglicky mluvící publikum.

Žádné ambice pro rozšíření maminkovského turné tedy nemáte, že byste zaseli i tam?

My už máme poměrně slušně zaseto tady. V zásadě bychom neradi ještě někde zasívali, spíše bychom chtěli podpořit celkovou porodnost.

V klipu Máma se vrací je vidět, že některé vaše pohyby směrují k jezdeckým sklonům, což by se dalo jistě využít i při Velké pardubické…

Dostihy mám velice rád, obzvlášť když se mi podaří vsadit na vítěze. Jsem tradičním fanouškem Boučkovy stáje, protože pan Bouček je můj dobrý kamarád. Je to milý člověk a občas do party přinese i koňský salám. Koně jsou zkrátka zvířata, která má Jarda nejraději.

Jezdil jste v dětství na dřevěném koni?

Tyto věci člověka, pokud k nim měl v dětství jen trochu vztah, neopouští ani v dospělosti. Máme své dřevěné koně dosud, i když se to již pokoušíme skrývat. Máme jednoho ve zkušebně a každý svého rovněž doma. Ve zkušebně pak dřevěný kůň slouží jako trenažér. Používáme ho vždycky před delší cestou, abychom si vážili jiných dopravních prostředků.

A nikdy vás nenapadlo, že byste s kapelou zkusili Velkou pardubickou?

Jedině dřevěnou. Spíše jsme ale uvažovali o dřevěném trojském koni, do kterého bychom se všichni nacpali a dostávali se do klubů inkognito. Tak by docházelo k jejich náhodnému přepadení.

Takže dostihoví žokejové včetně Josefa Váni se vás bát nemusí…

Josefa Váňu určitě neohrozíme, ale pozor! Naše ambice mít bronzovou sochu vedle Taxisova příkopu na pardubickém dostihovém závodišti stále trvá.