Benny otevřel oči a uviděl žlutou záři prosincového slunce na stropě. Zakručel mu žaludek jak medvěd, který se kdesi na Slovensku probudil ze zimního spánku.

„Aby ne," popoštěkl a poté opilecky mírně popoříhl nahlas Benny.

Zima nebyla již ani mírná, příroda si dělala, co chtěla. Klidně bylo možné, že na vaši hlavu s moderními kadeřemi dosedl hmyz, který míval před dvaceti lety již v září po sezoně.

„Brnky-mrnky komáři, od jara až do září," zabásnil si muž středního věku, občanským jménem Benjamin Bergman, přáteli nazýván Benny, veršovánku z dětství.

Otočil se na druhý bok a strnul.

Kdyby ho v této, zbytečně vytopené místnosti přepadl ten slovenský medvěd, který by si v Popradu sám koupil lístek na vlak, ukázněně dojel až na české území, dle bontonu si koupil poté zlevněný lístek pro psa (pro medvědy dosud lístky na MHD nevedou) do tramvaje – na kterou by přestoupil z nádraží – dojel by do cílové stanice, kousek od Bennyho baráku, způsobně počkal, až někdo půjde do vchodu, trpělivě by vyjel do patnáctého poschodí, kde se nachází Bennyho garsonka, tak to by nebyl náš hrdina tak překvapen – ba ani tím, že si huňáč sám odemkne volnou prackou (ve druhé má přece jízdní doklady z vlaku a tramvaje) – jako teď. Vedle něho ležela na rozšířené single posteli blondýna …

Její oči modré jako jasné červencové nebe čekaly na to, co udělá.

Muzika hrála, břinkala. Lucie a Simona, jejich manželé, Banán, doktor medicíny Hořec, jeho přítelkyně Halka a asi tucet dalších se veselilo v salonku hospody „U Prynce“. Právě se tam odehrávalo pravidelné předvánoční setkání těchto existencí, které kdysi před čtvrt stoletím spojoval společný zájem o toulky přírodou, spaní pod širákem, cestování motoráčkem až tam, kde lišky s nimi k ránu dávaly dobrou noc. Každý, kdo alespoň jednou uviděl ranní uhlíky v dohasínajícím táboráku, ucítil jeho nepopsatelně pozitivní vůni ve vlasech holky, která ti k ránu usnula na klíně, či v jiné poloze, tak každý takový vnímavý milovník přírody a romantiky vcházel do dalšího nového dne, co právě začínal, a do své nové kapitoly svého života s tím, že již tramping neopustí.

Číšník přispěchal se specialitou, kterou si tato tlupa již před týdnem objednala přímo u majitele této restaurace, u Miroslava Prynce. Jmenovala se „luční hostina“ a klidně by se také mohla jmenovat „co les, louka a torna k snědku daly a poskytly“. Šlo o jakýsi každoroční rituál, o připomenutí si, jak rychle běží čas, jak rychle se vzdaluje loďka od břehu zvaného bezstarostné mládí. Kdysi – před tím čtvrtstoletím – měl každý krátce po škole, režim povoloval vlídnou pracovní dobu, zřízení doslova nařizovalo, aby každý tu práci měl, a když se uměla najít hluchá místa toho či onoho šéfa, jen každý hlídal hodiny, kdy ta „pracovní doba“ – jak zněl přesný úřední název pro flákání se – skončí. Šlo o čtení si oblíbené knížky, telefonování meziměstsky se známými, poflakování se po podniku s kávou, cigaretou či s oběma, luštění křížovek, slastné podřimování v tichu před-siesty, siesty a po-siesty.

Pak už jen na mírně pracovní dobou unavenou a kola pětiletky roztáčející inteligenci čekala hospoda a v pátek odpoledne torna, připravená na odjezd vláčkem a s partou do kraje, kde by se panelákům, decibelům stovkové úrovně a civilizačním nemocem nelíbilo.

Večer byl táborák, u kterého by se i král z pohádky zastavil. Zpívalo se, vyprávěly příběhy, trochu jedlo, trochu pilo. Parta měla každým výletem pevnější a pevnější stěny svého pomyslného sídla zvaného přátelství.

Benny a jeho kamarád z někdejšího Stavoexu, architekt Emil Limeta – přezdívkou Enny, odložily dobové kytary a pustili se do někdejší pochutiny, která se postupně stoupajícím počtem zálesáckých výprav stala něčím tak samozřejmým, jako Václavák v Praze. Každý se mezi sousty mysteriózní many, ke které se přikusoval nezbytný černý chléb a která se zapíjela nezbytným černým pivem jasné značky, připomněl s nějakou tou košilatou historkou z hodně, hodně dávné doby. No, věru bylo každým rokem nač vzpomínat. Dnes známý advokát prestižního jména, pro skupinu však starý známý „Krahul“ zavzpomínal na své dobíhání již pěkně rozjetého vozu železničního, středoškolský profesor s přezdívkou Anton nadskočil ještě dnes při vzpomínce, jak koncem března díky kluzkosti úzké lávky spadl do ledového potoka Blatouch a málem se tak vyřadil z víkendové expedice, která byla toho roku první, a poznávala se na ní probouzející se příroda.

Kluci i holky domlaskávali svoji jedinečnou krmi a kytaristé zase sáhli po nástrojích. Píseň „Když nov ozařuje skály“ byla jejich úplně první společnou trampskou. Ačkoli nadpis se nesl spíše v duchu ironickém, text dával jasně tušit, jaký svět mají chlapci a děvčata krátce po dvacítce rádi. Rudý západ slunce, mírné ptačí dozvuky, oranžovou tvář ohně, plnou vůni čerstvě nařezaného dřeva, uchu lahodící pomalé rozepínání stanového plátna.

Následovala další série songů – ať již tuzemských, zahraničních, či opět touto traperskou skupinou specielně vytvořených, složených a zazpívaných.

Po dvou hodinách bylo objednáno víno. Kytary zmlkly svoje pradávné melodie. Přicházela – tak jako každý rok – doba předávání vánočních dárků. Lucie a Simona, které měly tyto dny navíc svátek, byly o to napjatější.

Dnes se kouzlo Vánoc zvrtlo ve vymýšlení zbytečně drahých pitomostí, nesmyslů a blbovin.

Lidé si zbytečně půjčují – snad aby přetrumfli sousedy a příbuzné – a to se spíš hodí do kasina. Vánoce zřejmě mají společného s kasinem právě tolik, co polární sršeň s výrobou polárního medu.

Naše skupina si dávala pouze maličkosti pro štěstí jako různě zbarvené oblázky ze Sázavy, zručně zhotovené talismany indiánských hodností a vůbec věci, které by nadchly i takového znalce, jakým byl Bůh trampů-Jaroslav Foglar.

Závěrem každého rozdávání dárků bylo čtení literárního útvaru na téma společně strávených chvil v přírodě.

Benny, který četl svůj výtvor poslední, dostal nejvíc hlasů. Jeho melodická báseň se všem tak líbila, že holky i slzu uronily. Poezie byla o nekonečném přátelství jich všech, o nekonečném kouzlu všech železničních tratí, které vedou k Sázavě, do Chřibů, Javorníků, prostě – do ráje. Dosavadní kouzlo básně nevydrželo a Benny ji po pár sklenkách vína i zhudebnil.

Když vybrnkával notu po notě, zpíval a recitoval slůvko po slůvku, každý si přál, aby ta atmosféra, ty okamžiky a ten jejich neotřesitelný svět nikdy neskončil. Čas se vážně zastavil. Starosti měly zákonem této zvláštní skupiny vstup přísně zakázán. Všichni zhluboka nasávali tu předvánoční atmosféru této podivuhodné skupiny a jejich jedinců.

Je pravda, že číšník, který se tu a tam objevoval, jim strašně záviděl. Jeho bude po zavíračce čekat úřadování, papírování, čtení bezduchých nařízení, která včera někdo přechytrý vymyslel. Tyto zkušené trampy každým okamžikem čeká jiný krásný okamžik s vůní táboráku, lovu bobříků, tichounkým nádechem srpnové noci u řeky, akordy nesmrtelných písní.

Jak jim číšník Kral (čtete dobře-psal se krátce) z hospody U Prynce (čtete dobře-psal s ypsilon) záviděl, musel bohužel i do této nekomerční pohody vnést alespoň krapítek tržního hospodářství, protože jak panstvo tak damstvo začalo poněkud hlouběji poznávat obsah vinných lahví, a tyto pro změnu hlouběji vyprazdňovaly svůj obsah.

Za další hodinu již konverzace seznala první změny v jazyce mateřském a za další chvíle se již společnost začínala rozcházet, neb – jak dlouhovlasá zubařka, blondýnka Monika pohnutým hlasem oznámila – „není nám už dvacet“.

Benny její odchod nezaregistroval. Na několika výpravách v dávné minulosti se s Monikou líbal, bezpočtukrát spolu spali ve stanu a suplovali tím absenci ústředního topení nocí tehdy končícího léta. Dvakrát toto tulení dosáhlo úrovně milování. Ve skupině se to však bralo stejně, jako že se ráno za srpnových červánků zcela jako Adam nebo zcela jako Eva opláchnu v mlhou ještě zakrytém loži říčky.

Benny opakovaně hrál svoji novou píseň a odchodu Moniky si nevšiml. Jednak byl už docela opilý, a nevšiml si ani Moniččina tábornického polibku na rozloučenou, ale byl v extázi z nově narozené písně vlastní výroby.

Když si tedy k němu sedla blondýna, která měla také džíny jako Monika, zhruba stejnou postavu a navíc si opřela o stůl batoh, myslel Benny, že Monika ho stále poslouchá.

Za chvíli si Benny nalil trochu vína a vyprázdnil další láhev. Všiml si, že se mu celý svět houpá a ještě si matně uvědomoval, že druhý den je neděle, a tedy bude čas se z té opice vyspat.

Neznámá, pro Bennyho Monika, začala něco svým skoro dívčím hlasem říkat. Benny seznal, že musí být pořádně „kousnutý“ tím vínem, protože řeč partnerky u stolu mu přišla již jako němčina, kterou někdo omylem pustil na magnetofonu pozpátku.

„Gukvel“ („God kväll“), zaslechl přece jen něco z monotónní konverzace Benjamin.

„Ukulel´ ne, ztěžka se vyjadřoval Benny, „na ukulele ti z-ahara-ju jin-d …y“

Chtěl ještě dodat, že ho tady nemá, protože ukulele na trampských setkáních působí stejně komicky, jako Mozart, coby řidič metra.

Neznámá si nejprve vzala na záda svoji žlutomodrou krosnu. Vyniklo, jak je vysoká a štíhlá.

Potom nedobrovolně nabídla rámě Bennymu a řekla: „Hem?!“

„No, to víííš, ž-e už … jdem´, Moniko“.

Před panelákem usnul následkem rudého nápoje vestoje a vysoká dívka měla co dělat, aby ho udržela. Naštěstí vyšel ze vchodu za zimními nočními radovánkami seladon Půlpánek a zjistiv briskně situaci, pomohl Neznámé společensky utrajdaného Bennyho odtáhnout do nákladního výtahu a opřít ho do zadního levého rohu, kde na podlaze spočíval asi mandel zde vykouřených cigaret, jointů a doutníků. Palcem zvednutým vzhůru a lačnou grimasou s olizem dal trochu závistivě najevo, že Bennyho vkus je i v zimě mimořádný. Dívka něco zašeptala, Bronislav Půlpánek ji však rychle svlékal očima-jak bylo jeho zvykem od třinácti let věku, neposlouchal, co mu říká-jak bylo jeho zvykem od narození.

Vytáhlá blondýnka instinktivně zmáčkla knoflík označující nejvyšší poschodí. Právě tam, kde Benny bydlel.

Garsonka se nacházela jak z udělání přímo naproti výtahu, takže Neznámá, která se shodou okolností také jmenovala Monika, Bennyho odkulila do bytu jako děti válejí sudy. S tím rozdílem, že to byly sudy ve vzduchu. A byly to sudy, kterým hrozil nepříjemný výbuch.

Monika našla pokoj s postelí hned na první pokus, což v garsonce není zas takový problém.

Nejprve svlékla Bennyho, potom sebe. Kalhotky se zrzavým obrázkem Pipi Punčochaté a s nápisem LÖRDAG si nechala na sobě. Zhasla jediné světlo, které zde rozsvítila-lampičku na nočním stolku. Přitom zavadila o masivní ruský budík, který se snažil po pádu protestovat za takovéto zacházení zvoněním, ale unavil se rychle.

Bezstarostně usnula. Na Bennyho široké posteli bylo místa dost.

Teď hleděla na probuzeného a mžourajícího Bennyho.

„Jak to, že se ta holka zas až tak nestydí?“, pomyslel si Benny.

Leží tu nahoře bez a ani se nesnaží zakrýt. Zahleděl se na její velké prsy.

Když si všiml Pipi na jejích kalhotkách (který zdravý muž by se nepodíval?), usmál se. I při slušné opici mu to pálilo. Usmál se ještě jednou, tentokrát na ni.

Dívka se usmála také. Roztahovala své plné višňové rty více a více a rošťácky šoupala bosýma nohama po posteli, jen zpola pokryté nějakou látkou, která měla být kdysi možná prostěradlem.

„Can you speak English, my Swedish visit?“, zeptal se laskavě Benny té dívky.

Monika přisvědčila a zhluboka se nadechla. Pohodlně se posadila v tureckém sedu na okraj postele, že ještě více vynikla její pevná, velká a světle růžová ňadra.

Pomalu mu začala vyprávět svůj příběh.

Cestovala vlakem ze Švédska přes Německo a měla namířeno do Tater.

Bohužel si důkladně neprostudovala jízdní řád a nemohla vědět, že v Čechách není tolik anglicky mluvících lidí jako v její skandinávské domovině. Každý jí vše odkýval, takže si omylem sedla do jiného vlaku a přijela někam, kam nechtěla. Jiné přípoje ani odjezdy zpět nebyly, takže si řekla, že v Čechách, o kterých věděla pouze to, že se tam hraje hokej a pije pivo ve společenských místnostech zvaných hospody, půjde někam, kde jsou lidi.

Trampská společnost jí uchvátila svým hudebním programem a Benny tím, že byl po ruce.

„Chtěla jsem ti vše vysvětlit a zeptat se, kde bych mohla přenocovat, ale pak jsem si všimla, že jsi zcela opilý. Chtěla jsem ti pomoci, a tak jsem tě odvedla aspoň domů. Potřebovala jsem se někde vyspat, takže – sorry – jestli jsem ti nějak narušila …

Benny už stál u CD přehrávače a za chvíli se dvoupokojovým bytečkem nesla píseň s názvem „Zkus to se mnou“ od skupiny ABBA.