Jako člověk byl Miroslav Macháček nevyzpytatelný, občas nesnesitelný. Jeho herecký výkon jste ale nikdy nepřehlédli (byť byl sebemenší), a jeho režie Hamleta v Národním divadle (1982) zůstává nezapomenutelným počinem domácí divadelní scény, který snese srovnání s řadou zahraničních režií. „Pokud se i nás dotkne nezáměrná a neutuchající palčivost plná bolesti i krutost každého životního poslání, může se nám podařit zůstat na Elsinoru, a přitom vytvořit ,našeho‘ Hamleta,“ zapsal si v přípravě k inscenaci. A přesně takového Hamleta stvořil. V titulní roli tehdy exceloval František Němec.

Atakuju herce

Výrazné byly i další jeho režie - Dürrenmattových Novokřtěnců nebo Stroupežnického Našich furiantů. Divadlo mu bylo vším, rodinný život spíše přechodil - jak říká trefně jeho dcera Kateřina Macháčková. Neměl na rodinné vztahy a partnerskou stabilitu šuplík. Zato na herectví a režii ano. „Atakuju herce, dostávám se jim na živý maso,“ říkával.

Herci na něj vzpomínají jako na impozantní osobnost, jejíž živelnost a nadšení pro věc člověka strhly. „Byl režisérem, který zásadně ovlivnil moje vnímání divadla. Toho zvláštního, až posedlého hledání možnosti, jak zprostředkovat a sladit vizi autora a týmu interpretů, a předvést ji divákům. Tak, aby divák pochopil a byl zasažen a uchvácen," říká Taťána Medvecká, která se s ním potkala kromě Hamleta také mimo jiné při inscenování her Naši furianti, Poprask na laguně nebo Jako bychom se ani neznali.

Muzikálová herec Roman Tomeš se připravuje na Biograf lásky
Písničky Hanky Zagorové definovaly moje dětství, říká Roman Tomeš

„Když Macháček režíroval, šla z něj tak nakažlivá energie a zápal, že se člověk po hlavě vrhnul do toho dobrodružství a vyplaval, až když spadla opona na derniéře. Protože, na rozdíl od současné praxe, kdy ne všichni režiséři sledují i vývoj repríz, on svá představení neopouštěl, takže jsme na nich po celou dobu uvádění nadále pracovali. Bylo to prostě totální odevzdání se divadlu," dodala Medvecká.

„Živý maso“ dokázal vydat i sám ze sebe, když zkoušel vlastní divadelní role nebo stál před kamerou. Pravda, občas tím některé kolegy i kolegyně zaskočil. Třeba Janu Brejchovou při natáčení televizní hry Nespavost ve dvou o milostném trojúhelníku. „Točili jsme s Macháčkem milostnou scénu a když se jelo naostro, stáhl si kalhoty, aby byl prý autentický. Já vedle něj v posteli roztřesená, samozřejmě oblečená, úpěnlivě jsem si držela halenku. Zachránila mě až režisérka Eva Sadková. Vysvětlila mu, že tolik naturalismu od něj opravdu nepotřebuje,“ vzpomínala herečka.

Na divadelních prknech exceloval mimo jiné jako Macbeth, Tybalt v Romeovi a Julii, Serebrjakov ve Strýčku Váňovi nebo Král Jindřich IV. ve stejnojmenné hře. Milovníky poezie těšil ve Viole svými recitacemi, rozhlas mu ale mnoho příležitostí nedal.

Doktor i kněz

Některé z jeho skvostných filmových rolí (zejména z 60. let) leží dnes téměř v prachu času a k naší škodě se zřídka objevují na televizní obrazovce. Připomeňme alespoň židovského lékaře Brauna v tísnivém dramatu Zbyňka Brynycha z období prvních nacistických transportů… a pátý jezdec je Strach, kněze Probuse v baladě Františka Vláčila Ďáblova past, podkomořího Jindřicha z Lipé v Královském omylu Oldřicha Daňka nebo německého antifašistu Bartla v Cukrové boudě Karla Kachyni. I jeho angažmá ve sci-fi Ikárie XB 1 je diváckým zážitkem.

Herec Josef Dvořák na archivním snímku
Josef Dvořák: Když budou baleťáci potřebovat helfnout, jsem k službám

Od 70. let mnoho dobrých nabídek s výjimkou televizního Přízraku neměl, kvůli svým protiokupačním postojům byl mužem v „klatbě“ a dostával spíše menší role od spřízněných režisérů. Zahrál si i v poměrně bizarní tunisko-československé pohádce Přeludy pouště. V plné síle se objevil v komorním dramatu Skalpel, prosím, kam si ho výslovně vyžádal Jiří Svoboda, nebo v hororové Vlčí boudě Věry Chytilové.

Život na hraně 

Vyjadřoval se ke všemu včetně politiky (sametovou revoluci nadšeně vítal z balkonu Melantrichu), častou kritikou poměrů si ale za normalizace vysloužil nálepku potížisty. Na jedenáct let vstoupil do KSČ, v roce 1969 z ní vystoupil. Tím si jako režisér významné státní kulturní organizace podepsal ortel. Následovalo vyloučení ze strany a těžká deprese. Patřil k nomenklaturním kádrům a ti mezi sebou člena vyloučeného ze strany nesnesli. Měl hlavu plnou nápadů, ale nesměl je realizovat. „Zhroutil jsem se,“ svěřil Macháček svému deníku, jenž později začal psát. Sedával u psacího stolu a ze samého zoufalství tloukl hlavou o zeď…

Herec Jiří Langmajer v inscenaci jevištní road-movie Cesta k vodopádům
Jiří Langmajer: Mám štěstí na herecké partnerky. A že jich, sakra, bylo

Žil na hraně, a to se promítalo i do jeho partnerských vztahů, jež neměly dlouhého trvání - s operní pěvkyní Věrou Štiborovou, výtvarnicí Ester Krumbachovou nebo s herečkou Janou Břežkovou. Byl dobrým psychologem, sám sobě ale pomoci neuměl. Po otci zdědil vznětlivou, panovačnou povahu, po matce přecitlivělost. „Životem se táta víceméně protrápil,“ shrnula nedávno jeho úděl v pořadu Akcent v Českém rozhlase dcera Kateřina.

Svědčí o tom i Zápisky z blázince, jež herec vytěžil z hospitalizace v psychiatrické léčebně v Bohnicích v roce 1975 a jež vyšly o dvacet let později. Jejich druhý díl byl pokřtěn tento týden v Nymburku, režisérově rodném městě, které mu vzdává hold speciálním Týdnem s Miroslavem Macháčkem. Potrvá až do této neděle.