„Dívá se na nás skrze staletí a naslouchá přání a touhám lidí, kteří se jí obdivují a prosí o její náklonnost. Také my se ucházíme o její přízeň, a tak jsme se rozhodli, že jí nabídneme nový šat ušitý z bronzu a velmi pokorně ji požádáme, zda by nesestoupila alespoň pomyslně sem k nám do 21. století. Její přízeň totiž potřebujeme všichni, jakkoliv jsme nadaní, pilní či krásní a máme třeby ty nejlepší školy. Bez štěstí se žije těžce. V jeho vrtkavosti je však sryta naděje na to, že bude líp,“ řekla Jitka Rychlíková, ředitelka Východočeského muzea, která ve čtvrtek večer odhalila bronzový reliéf Štěstěny vrtkavé.

Ten vytvořil akademický sochař Bohumil Eliáš mladší podle nástěnné malby, která zdobí stěny pardubického zámku již po staletí.

„Od tohoto okamžiku se budou moci hosté pardubického zámku kochat jeho krásou nejen pohledem, ale budou se jí moci doslova dotýkat,“ vysvětlila Jitka Rychlíková.

„Dotek ruky spolu s vysloveným či myšleným přáním se stane výsostně osobním zážitkem, který, jak věřím, ještě více umocní dojmy ze zdejších magických prostor,“ poznamenala ředitelka muzea.

„Někdo možná může namítnout, že takových míst, kde se dotýkáme různých podobných reliéfů či soch s vírou ve splnění našich přání, je ve světě spousta. Jistě. Ale kde jinde na světě mají tak přímé spojení se starořímskou bohyní osudu, jako je tomu právě u nás,“ nechala se slyšet Jitka Rychlíková.

„Dotýkat se věcí je odvěkou lidskou vlastností. Někdy je motivována prostou zvědavostí, jindy touhou navázat blízký, intimní kontakt s věcí. Na světě je mnoho míst spojených s určitým tajemnem, u nichž se proslýchá, že když se jich dotknete, mohou se splnit vaše tajná přání. Mnohdy je lidé vyhledávají, když se ocitnou v nějaké složité životní situaci a touží po něčem, co stojí nad nimi, aby jim pomohlo. Pocit bezmoci v těžké situaci souvisí s pocitem, že je člověk sám a není nikdo, kdo by mu pomohl. Přál bych nám, aby vždycky byl v takových chvílích někdo nad námi a aby nám přálo i štěstí, abychom na tento problém nebyli sami,“ sdělil kurátor uměleckoprůmyslových sbírek Východočeského muzea Ivo Křen.

„Mluvit o štěstí bych si snad ani netroufl, to bych ho mohl rozzlobit a to bych nerad. Proto bych se zaměřil spíše na renesanční malbu z počátku třicátých let šestnáctého století, která se stala předlohou pro bronzový reliéf. Autor malby je neznámý, ale jde zřejmě o nejstarší interiérovou renesanční malbu v Čechách. Neměli bychom ji bez zájmu a peněz Vojtěcha z Pernštejna. Ten byl ve svých čtyřiadvaceti letech nejvyšším hofmistrem, což by se dalo na dnešní poměry převést jako nejvlivnější ministr vlády, v šestatřiceti letech se o něm hovořilo jako o kandidátovi na český trůn. O tři roky později byl nejbohatším mužem v českém království. Finanční zdroje, které měl, pak směřoval jako mecenáš do Pardubic,“ podotkl děkan Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Petr Vorel.