Od počátku se v ní objevovaly prvky absurdity a snad řízené trapnosti, kontrastů, chvílemi hraničící až s jednoduchým a trapným humorem. Vydrželi jsme do přestávky s tím, že za půlkou třeba bude líp a dojde i na pointu. Nebylo.

Pár minut po začátku druhé části představení v hledišti zkolaboval mladý muž. Představení se přerušilo, uvaděčka začala vyzývat, zda v sále není přítomen lékař a diváci začali volat záchranku.

Po chvíli, kdy k muži přišel přítomný lékař, začal jej odvádět do zákulisí k ošetření, muž zkolaboval znovu. Minuty čekání na záchranku se zdály být nekonečné. Muž se po nějaké době opět zvedl, aby jej lékař odvedl přes pódium do zákulisí. V tu chvíli muž opět zkolaboval, tentokráte na jevišti a dostal zvláštní záchvat. Tak zvláštní, že postupně všem došlo, že jeho kolaps byl nahraný. Volání na záchranku a její výjezd byl ale skutečný. Absolutní trapnost představení byla dovršena.

Uvědomuje si pan režisér a herci, že tím, že několik diváků v jeden moment vyblokovalo celou tísňovou linku záchranky, tím, že skutečně vyjela, že potenciálně ohrozili něčí život? Pan režisér asi nikdy záchranku nevolal a neví, jak dramaticky jde o každou vteřinu, která může být rozhodující o životě a smrti. Dispečerky si v tu chvíli několik minut povídaly s diváky a zjišťovaly nutné informace, zda nedošlo k zástavě srdce. Navíc situaci herci nechali dojít až ke skutečnému výjezdu záchranky: co kdyby se cestou na výjezd do divadla vybourala? Co když v tu chvíli někdo pomoc skutečně potřeboval, ale nebyla volná sanitka, protože kolaps v divadle je prioritou? Spousta otázek, které ale nikoho z Klicperova divadla očividně netrápí. Nikdo se ani nenamáhal záchranku odvolat – to musel udělat až jeden z diváků.

Od návštěvy divadla jsem čekal kulturní zážtek. Možná jsem se měl raději doma dívat na televizi, byla by to méně pokleslá zábava než návštěva divadla.

Marek Dvořák, student