Východočeské divadlo má od nové sezony novou tvář v pánské části hereckého souboru. Stal se jí čtyřiadvacetiletý herec Jan Musil, který do pardubického angažmá přišel z Moravského divadla Olomouc. „Zde jsem působil tři sezony. Když jsem začínal u divadla, jeden starší kolega mi poradil, že je dobré nezůstat hned v prvním angažmá. Jakmile přišla pardubická nabídka, říkal jsem si, že změna je život, a tak jsem se ji rozhodl využít,“ vysvětlil mladý kumštýř, který nešel do neznámého prostředí.

Věděl, do čeho jde

„Z Olomouce jsem znal Ladislava Špinera a Josefa Vránu, s nímž jsem dříve dokonce seděl v šatně. V rozhodování mi pomohlo také to, že jsem zde už na konci předchozí sezony hostoval v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Tehdy jsem se mohl seznámit s lidmi, kteří v pardubickém divadle jsou. Po prázdninách jsem tedy věděl, do čeho jdu,“ poznamenal Jan Musil, pro něhož byla práce na baladě o lásce cikánské dívky Rady a zloději koní Zobara velkou zkušeností.
„Práce na tomto titulu mi hodně dala také díky režisérovi Mariánu Peckovi, který je velice zajímavou osobností, stejně jako Ida Kelarová, jež měla na starosti hudební nastudování. Ta když začne zpívat, tak člověku úplně naskočí husí kůže. Myslím, že právě od těchto lidí se každý, když chce, může něco naučit,“ prohlásil opavský rodák, jemuž se romský folklor zamlouvá. „Jen musím po pravdě přiznat, že jak jsme ho poslouchali tři měsíce, tak nám z toho trochu hrabalo. Proto když se při zkoušce reprobeden pustil tuším Johnny Cash, byl to pro nás balzám pro uši. Ale to je logické. To by však bylo s jakýmkoliv žánrem, kdybychom ho poslouchali tak dlouho v kuse,“ nechal se slyšet Jan Musil, který se s „Cikány“ objevil rovněž na Kunětické hoře.
„Nečekal jsem, že to oproti divadlu bude až taková změna. Ve venkovním prostředí jsem sice nehrál poprvé, ale s tak rozsáhlým projektem ano,“ vyjádřila se nová krev Východočeského divadla.

Tři dny i s kufry

„Jsem tu sice tři dny i s kufry, ale jsem přesvědčen o tom, že v Pardubicích se najde pár lidiček, které budu mít hodně rád. Ale většinou se vztahy vytříbí až minimálně po roce, po dvou letech,“ sdělila nová posila pardubického souboru.
V angažmá se sotva stihl rozkoukat a hned dostal titulní roli Radúze v Zeyerově hře Radúz a Mahulena, jejíž premiéry se uskuteční už tuto sobotu a neděli od devatenácti hodin v Městském divadle.

„Za to jsem samozřejmě moc rád,“ přiznal Jan Musil. „Z této role jsem nadšen, přestože je tato figura těžší, než jsem si původně myslel. Je to velký závazek, ovšem na malých roličkách se člověk nic moc nenaučí,“ doplnil mladý herec.
Ten si nemůže vynachválit spolupráci s režisérem Michaelem Tarantem. „Už když jsem byl v olomouckém angažmá, tak jsem si říkal, že právě on je jedním z režisérů, s nimiž bych si přál někdy spolupracovat. Proto mě těší, že se mi to v Pardubicích poštěstilo. A ještě je to hned hlavní role, což je super,“ radoval se představitel Radúze.

„Jak jsem se dozvěděl, že tuto roli budu hrát, měl jsem radost, protože se domnívám, že herec by měl těmito klasickými rolemi projít,“ informoval náš Deník Jan Musil.

„Doufám, že naše představení bude mít patřičný náboj. Jsem rád, že ho Michael Tarant pojal moderně a lidsky,“ dodal umělec narozený ve znamení Blížence, jehož oblíbeným autorem je Martin McDonagh, filmem Human Traffic, kapelou Vltava a titulem Steinbeckův „kus“ O myších a lidech.

Láska je silnější

Jan Musil se v básnickém dramatu o věčné lásce dvou mladých lidí pocházejících ze znepřáteleného království objeví ve dvojici s Mášou Málkovou. Ta si zahraje Mahulenu. „V tomto příběhu se opět potvrdí, že láska je silnější než dogma či zvůle,“ uvedl mluvčí Východočeského divadla Radek Smetana na adresu titulu, který se na našich jevištích objevuje zřídka.