Dle původního dramaturgického plánu jste měl nyní s pardubickým souborem zkoušet českou premiéru muzikálu Grandhotel. Co se vlastně stalo, že došlo ke změně titulu?
O českou premiéru si zažádalo Městské divadlo Brno a nám už to termínově nevycházelo. Radši jsme tedy inscenaci Grandhotelu odložili a přehodili jsme na letošní rok nádhernou hru Audience u královny.

Čím je pro vás Audience u královny zajímavá?
Miluju anglické divadlo a zajímá mě také anglická politika a královská rodina. Je to moje první hra o žijící postavě, ještě jsem nic takového nedělal. Měl jsem pocit, že se tím chci zabývat. Kdysi mě nadchla herečka Helen Mirren ve snímku Královna, za který získala Oscara, a nějak ve mně tento zážitek zůstal. Do britské královské rodiny se v Pardubicích vracím podruhé, před časem jsem tady režíroval Královu řeč. Takže se v těch dějinách posouváme dál.

Ve Velké Británii je každý krok členů královské rodiny bedlivě sledován. Bude inscenace dobře srozumitelná i českým divákům, kteří dění kolem královny Alžběty II. tak neřeší?
Autor hry Peter Morgan vůbec nepředpokládá, že by se jednotliví ministerští předsedové, s nimiž se královna setkává, představovali. Přitom přichází na přeskáčku, takže ani průměrně vzdělaný Angličan nemůže hned pochopit, kdo je právě na scéně. V té hře ale nejde o politiku, je too vztahu, který vznikne mezi královnu a daným premiérem ve chvíli setkání. Podstatné je, jak Alžběta zvládá setkání s tolika egoistickými jedinci. Když to vidíte jako celek, tak zjistíte, že jsou to vlastně vzpomínky člověka, který dělá inventuru svého života.

Váhal jste s obsazením hlavní role, nebo jste měl jasno, že britskou královnu bude hrát Petra Janečková?
Všichni jsme hned od začátku věděli, že máme Alžbětu. Je to jako, když se říká, že pokud chcete v divadle hrát Shakespearova Hamleta, tak musíte mít představitele hlavní role. Všechno ostatní nakonec nějak obsadíte, ale Hamleta zkrátka musíte mít.

Kromě Audience u královny nyní připravujete také velký muzikálový projekt We Will Rock You s písněmi skupiny Queen. Jaké to je dělat divadelní představení ve sportovní hale?
Já už jsem to zažil, když jsme s muzikálem Čas růží hostovali v Bratislavě. Jak nejsem rocková hvězda, tak jsem tam poprvé zažil, co to je, když v hale stojí jedenáct tisíc lidí a křičí radostí. To my divadelníci neznáme. (smích) Na druhou stranu bych nikdy nechtěl dělat ve sportovní hale klasické divadelní představení. We Will Rock You vypráví příběh koncertními prostředky. Poprvé se příběh vyprávěný skrze písničky skupiny Pink Floyd objevil ve filmu The Wall. Od té doby mnoho velkých kapel pracuje s projekcí, efekty. I v Londýně se muzikál We Will Rock You hrál v obřím divadle pro dva tisíce lidí, tak jsme si řekli, že zkusíme udělat halové představení. Protože skupina Queen do hal patří.

Kolem Queenů se v poslední době strhla hotová mánie. Jste také jejich fanouškem?
Jsem. Přiznávám se, že když Freddie Mercury odešel, tak jsem patřil mezi ty, kteří se nechtěli smířit s tím, že skupina Queen existuje i bez něj. A tohle je pro mě nádherný návrat. Znova můžu jejich písně poslouchat a ještě mě za to platí…

Začínal jste jako režisér činohry v Karlových Varech a Plzni. Jak jste se vlastně dostal k žánru muzikálu?
Ředitel plzeňského divadla viděl nějaké mé představení a říkal mi: „Ty tu muziku cpeš do činohry horem dolem, tak proč rovnou neuděláš muzikál?“ Já jsem do té doby neměl snahu dělat muzikály, ani jsem na ně nechodil jako divák. Jednu dobu to pak zase vypadalo, že z muzikálů „nevylezu“. Teď mám pocit, že jsem v tomhle žánru režíroval už skoro všechno.

Někdo označuje muzikál za lehký, zábavný žánr. Souhlasíte s takovým označením?
Ano a ne. Muzikál má jednu velkou výhodu. Tím, že příběh vypráví primárně hudebně a výtvarně, tak je jeho záběr širší. Neřekl bych, že je to lehčí žánr, ale spíše snazší. Divák do něho lépe „vklouzne“. Pokud informaci předáváte slovem jako u činohry, je to vždy obtížnější. Muzikál si přesto nakonec našel cestu, jak vyprávět opravdu závažná témata. Říct třeba o Bídnících, že je to lehký žánr, asi příliš nelze. Já jsem jako činoherní režisér vždy inklinoval spíše k tomuto typu muzikálů, dělal jsem málo těch, co by přecházely do estrádní polohy.

Bídníci, Jesus Christ Superstar, Fantom opery… Máte za sebou inscenace těch nejvýznamnějších muzikálových kusů. Je některý z nich vaší srdeční záležitostí?
Já mám takovou zvláštní povahu. Já miluju vždycky tu inscenaci, kterou právě připravuju. Vždycky si říkám, že jsem konečně našel text, který jsem chtěl celý život dělat. A to až do premiéry. Pak se ze mě stane kukaččí otec, který má najednou pocit, že by to udělal jinak a líp. A honem utíká k jinému textu, který mu dá naději, že bude nejlepší na světě. Toto pravidlo má ovšem jednu výjimku a tou je muzikál Jesus Christ Superstar. Důvodem je, že jsem byl nejen režisérem, ale i producentem.

Byly to velké nervy, když jste musel čekat, zda se vám vložené peníze vrátí?
Měl jsem strach, že přijdu o rodinný dům a budu do konce života splácet úvěr, který jsem si na tuto produkci vzal. Na tehdejší dobu se jednalo o hodně velké peníze. Nakonec jsme hráli tenhle muzikál čtyři roky nonstop. Každý den jsem měl obavy, jestli půjde elektrika, zda se nějakému herci něco nestane, jestli přijdou diváci… A tyhle pocity mě provázely, i když jsem byl třeba na druhé straně zeměkoule. Svázání s tímto titulem tedy bylo absolutní a už ho nikdy nemůžu zopakovat.

V 90. letech přicházely do České republiky takzvané muzikály superlativů. Bylo hodně obtížné sehnat na tyto projekty peníze?
Možná to bylo jednodušší než dnes. Museli jsme si brát úvěry, neměli jsme žádné sponzorské peníze. Nadšení z toho, že k nám přichází nový žánr, bylo ovšem veliké a všichni měli pocit, že každá inscenace se musí zaplatit. Velmi brzy jsme přišli na to, že to tak není.

Jak to vlastně bylo s výběrem interpretů? Muzikálové herectví bylo v té době u nás ještě v plenkách…
Naše producentská firma měla své studio, kde jsme si umělce vychovávali. Část obsazení jsem tedy vybíral ze členů tohoto studia.U Jesus Christ Superstar byl pak výběr ovlivněn tím, že jde skutečně o rockové zpívání. Potřeboval jsem tedy rockery a ne absolventy muzikálového herectví.

V roce 2001 jste v Pardubicích režíroval muzikál Pokrevní bratři, na který mnozí diváci dodnes vzpomínají. Jaké vzpomínky na něj máte vy?
Mám pocit, že jsem si tímhle muzikálem otevřel dveře do Východočeského divadla. Už předtím jsem tady něco režíroval, ale až díky této inscenaci jsem se seznámil se souborem a od té doby jako bych byl v Pardubicích v angažmá, i když jsem tady ještě několik let jen hostoval. U Pokrevních bratrů jsem si ověřil, že i bez konkurzů a najímání herců po celé republice lze v repertoárovém divadle vytvořit inscenaci, která mě jako režiséra naplňuje.

Je obtížné vybírat muzikály pro čistě činoherní soubor?
Ano, některým věcem se při výběru vyhýbáme. I když v divadle, kde se dělala My fair lady či Hello, Dolly! už můžete vybírat opravdu náročné věci. Navíc tu máme herce, kteří muzikál studovali, je tu i paní profesorka, která se souborem pěvecky pracuje. To všechno se časem projeví a soubor toho zazpívá mnohem víc než dřív. Já jsem si dokonce dovolil udělat tady Netopýra, což je klasická opereta.

Pro pardubické divadlo jste také už napsal několik her jako Čachtická paní, Zvoník Matky Boží či Rasputin. Jakým způsobem si vybíráte témata svých her?
Témata ke mně přicházejí. Já jsem jako bojler – téma přijde, proteče, já ho zahřeju a pak ze mě vyteče. (smích) Přesně ale dokážu říct, jak vznikl nápad na hru Rasputin. Koupil jsem si knížku, protože mě tohle téma zajímalo. V Divadelním klubu jsem měl tuhle knížku na stole a šel okolo ředitel divadla Petr Dohnal. Já jsem mu ukázal fotku Rasputina a zeptal se: „Koho vám to připomíná?“ A on řekl: „Láďu Špinera. Tak to napište.“

Každou sezonu režírujete ve Východočeském divadle dva tituly. Vybíráte si je sám, nebo využíváte nabídek dramaturgie?
Častěji využívám toho, co mi je nabídnuto. Není nic horšího, než když se mě někdo zeptá, jaký je můj režijní sen. Já žádný nemám. Mám tedy radost, když naše dramaturgyně přinesou titul, kterým jsou nadšené a tímto nadšením mě nakazí. Vlastně asi jediný sen, který jsem si chtěl splnit, je muzikál Grandhotel, který je momentálně odložen na další sezonu.

V dětství jste na pardubickém jevišti odehrál i několik menších rolí. Proč jste se nestal hercem?
Protože nemám talent. (smích) Ještě několikrát jsem pak zkusil hrát, ale vždycky jsem sám sebe přesvědčil, že je to kravina.

Myslím, že diváci, kteří vás viděli zaskakovat na premiéře Hoří, má panenko by s vámi nesouhlasili…
To šlo samo. A víte, kdy jsem se dozvěděl, že budu při premiéře hrát? Deset minut před začátkem představení.

Petr Novotný

Narodil se 9. září 1949. Absolvoval obor režie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Do svého prvního angažmá nastoupil v roce 1976 v Karlových Varech. V roce 1981 přesídlil do Plzně, kde se také poprvé setkal s muzikálovým žánrem. V roce 1986 nastoupil jako umělecký šéf do Hudebního divadla v Karlíně. Krátce působil i v Městském divadle v Kolíně, šéfoval Malou příbramskou divadelní společnost a od roku 1992 nebyl ve stálém angažmá. V nezávislé produkci nastudoval v Divadle na Vinohradech inscenaci světového muzikálu Les Misérables, v divadle Spirála proslulou inscenaci Jesus Christ Superstar a muzikál Evita. Do vod operní režie vstoupil nastudováním Smetanovy Libuše v Národním divadle v Praze. Ve Východočeském divadle nejprve hostoval, ale od roku 2008 je ve stálém angažmá.