Na začátku března jste se poprvé od svého návratu do Pardubic vrátil na pozici nejoblíbenějšího herce. Se stejným titulem jste VČD opouštěl i posledně. Nemáte trochu pocit déjà vu?

Je zajímavé, jak se ten scénář opakuje. Už tenkrát jsem měl pocit, jestli se svým odchodem trochu nerouhám. Cenu pro nejoblíbenějšího herce jsem letos na divadelním plese přebíral se smíšenými pocity. Je to jako bych se před Vánoci rozhodl, že už nebudu chodit do hudební školy, neřekl to rodičům a oni mi pak pod stromeček dali novou kytaru. Takhle jsem tak trochu dostal od diváků cenu za to, že je opustím. Samozřejmě jsem se z ní radoval, tohle ocenění mě vždycky potěší. A navíc tím, jak zamíchali kartami v anketě, si to zpestřili i sobě, když přerušili dlouhou šňůru vítězství Ládi Špinera.

Když jste se do Pardubic před čtyřmi roky vracel, nijak jste se netajil, že se vám v Brně líbilo a na východ Čech se vracíte především z rodinných důvodů. Jaké jsou vaše důvody ke změně angažmá nyní?

Těch důvodů je několik. Nedovedu si představit, že bych v tom tempu, kterým jsem tady čtyři sezony „běžel“, pokračoval dál. Hlavní důvod je ale ten, že jsem při svém odchodu slíbil řediteli Městského divadla Brno Stanislavu Mošovi, že se vrátím. Vnitřně jsem si stanovil pětiletý limit. Takže to skoro klaplo. Dalším důvodem je, že provoz pardubického divadla se v posledních letech trochu změnil, přitvrdilo se… Přibyla jedna scéna, nezvýšil se ale počet zaměstnanců, takže je provoz dost přeexponovaný. Působení v divadle tak člověku neumožňuje dělat žádnou jinou práci. Za ty čtyři roky jsem byl nucen odmítnout celou řadu nabídek na filmování, moderování či koncertování s kapelou, které mě občerstvuje nejen umělecky a společensky, ale i finančně. Takže další důvod… Ředitel VČD Petr Dohnal nás sice platí excelentně, dává nám nejvíc, co může, ale je to vykoupené ohromným množstvím práce. A další důvod je ten, že nemám rád Pardubice jako město,to ví všichni! (smích) Já jsem rodák z Jihlavy, ale v Brně jsem strávil nejlepší roky života. Neustále mě to tam táhne. Možná je to kvůli té partě kolem Městského divadla. I když v Pardubicích je fantastický kolektiv. Vždy jsem to ale přirovnával k tomu, že je rozdíl, jestli jste skvělý operatér v Motole nebo Chrudimi, i když vlastně děláte tu samou práci.

Návratu do pardubického angažmá ale nelitujete?

V Pardubicích mi bylo krásně. Nedokázal jsem si ten návrat ani představit v takové parádě. Myslím, že mi to profesně i životně hrozně prospělo. Neumím si představit, že by ty poslední čtyři sezony a těch zhruba 20 premiér nebylo. Pardubicím zůstanu vždy vděčný.

Budete se do Brna i stěhovat, nebo se chystáte dojíždět?

Budu zatím dojíždět. Jsem na to zvyklý, dojížděl jsem takhle sedm let. Ale nějaké zázemí, co se týče bydlení, tam samozřejmě mám. Ty moje robátka už trochu povyrostla a jsou samostatnější. Já jsem se snažil stihnout jejich rané dětství tím, že jsem byl v angažmá v Pardubicích. Někdy to ale dopadlo tak, že jsem byl doma méně, než když jsem dojížděl do Brna.

Vím, že jste vždycky říkal, že je Brno vaším druhým domovem, neuvažoval jste tedy nikdy o práci v Praze? To je takový obvyklý cíl herců v oblastních divadlech.

Já jsem i měl nabídku do jednoho z nejprestižnějších divadel v Praze. Ale upřímně řečeno nevím, co bych tam dělal. Té práce je v takovém divadle hrozně málo, mají za sezonu třeba tři premiéry. A že bych byl na volné noze, o tom jsem nepřemýšlel vůbec. Já potřebuju mít ten tým, za který kopu.

Když jste z Brna odcházel, tak vás ředitel Moša přemlouval, ať tam zůstanete. Měl jste tedy po celou dobu dveře zpátky otevřené?

Ano, taková byla domluva. Rozloučili jsme se v dobrém, ředitel Moša pochopil důvody mého odchodu. Mohl jsem si vybrat, že budu v Brně dělat třeba jen jednu inscenaci za rok, ale tak jsem to nechtěl. Ještě v angažmá v Brně nejsem, ale je to jen otázka času a organizace.

Ředitel VČD Petr Dohnal byl smířený s tím, že nastupujete do angažmá jen na přechodnou dobu?

Já jsem ho od začátku strašil tím, že jednou zase půjdu pryč. On to pochopil a jeho úkolem bylo využít mě za dobu mého působení co nejvíc. To se mu povedlo, dal mi spoustu příležitostí a myslím, že do toho týmu jsem zapadl ideálně a v pravý čas.

V Pardubicích máte nyní na repertoáru deset rolí. Jak to půjde skloubit s přechodem do Brna?

Ještě do konce sezony mi některé role odpadnou, vypadá to, že mi pak zbude asi pět až šest věcí. To už se dá celkem stíhat. V Brně bych ke konci letošní sezony neměl zkoušet žádné nové věci. Přezkušovat nebo shánět alternace pro některé role nemá cenu, bylo by to obtížné. Navíc je soubor vytížený tak, že není vlastně moc, kdo by to mohl převzít.

Při vašem prvním angažmá ve VČD mi přišlo, že vás mají diváci a částečně i režiséři zaškatulkovaného jako komediálního herce. Komedie se vám nevyhýbaly ani nyní, ale jádro vašeho angažmá tvořily vážné role. Myslíte, že je to dané jen věkem?

Často dostávám tuhle otázku, jelikož ten přerod byl obrovský. Ten Němec, který odcházel v roce 2007, poskakující v různých komediích a muzikálech se najednou stal pardubickým zabijákem s motyčkou a polabským škrtičem. (smích) Je to určitě dané věkem, i když mě samotného ten rychlý obrat udivil. Člověk sám sebe těžko posuzuje, je to i o odvaze režisérů. Ovšem je dokázané, že mezi 40 a 45 roky je pro herce největší počet dramatických rolí. Já jsem byl ale překvapen už při svém příchodu do Brna, kde jsem ve 33 letech alternoval se Zdeňkem Junákem nebo Ladislavem Kolářem, což jsou o generaci starší herci. Tehdy mě asi režisér Moša objevil pro vážný žánr. Já jsem ale komediím velmi vděčný, tu hereckou techniku z nich jsem zúročil.

Vaše vytížení v posledních sezonách bylo enormní. Často jsem hrál role, kdy jste během představení skoro neslezl z jeviště. Je to pro herce požehnání, nebo vás to už někdy začalo zmáhat?

Jak se ty role posunuly do vážné roviny, tak si člověk dře více vnitřek než v mládí jen tělo při komediích a muzikálech. To je nebezpečné pro hercovu kondici. Když člověk dvakrát denně hraje Kvítek z horrroru, tak je akorát zpocený, ale ta duševní a emoční investice není taková. Ale když máte hrát dopoledne pro školy Bílou nemoc a večer Othella, a takový extrém není výjimkou, tak to je opravdu nálož. Člověku to bere síly. Pokud tomu chcete dát všechno, tak nemůžete hrát třeba Kalibův zločin každý den.

Na kterou roli z posledních čtyř let budete nejvíc vzpomínat?

Hm…Kdy si člověk zahraje třeba doktora Galéna v Bílé nemoci? Start v Pardubicích byl asi úplně nejlepší, protože jsem se hned stal třetím českým představitelem Bedřicha Hofreitera v inscenaci Duše, krajina širá. To je velké štěstí zahrát si takovou roli. Dar! Ale byl jsem vděčný i za Kalibův zločin nebo Othella. Taky jsem strašně rád, že jsem mohl s režisérem a kamarádem Petrem Gazdíkem exhumovat naši srdeční záležitost a podílet se s ním znovu na vytvoření inscenace Kvítku z horrroru.

Měl jste možnost spolupracovat s mnoha režiséry. Je někdo, s kým vám práce vyloženě vyhovuje?

Já se s režiséry „neperu“. Myslím, že bych možná našel jeden nebo dva příklady, kdy spolupráce trochu skřípala, ale dokázali jsme to udržet na profesionální úrovni. Většinou ale pro mě byla spolupráce s novými režiséry spíše inspirující. Strašně dobře se mi dělalo třeba s Petrem Kracikem nebo Davidem Šiktancem. Čím dál víc si vážím svobody, kterou mi režiséři dávají.

Vy sám nemáte režijní ambice? V Brně jste několikrát asistoval Petru Gazdíkovi…

Já bych tu generální zodpovědnost za danou věc asi nedokázal unést. Minimálně ne v souboru, kde už jsem zapsaný jako herec. Proto jsem to zkoušel třeba na akademické půdě, kde jsem kývl na režii jednoho monodramatu, a poté jsem ještě režíroval v amatérském divadle. Vzhledem ke zkušenostem bych asi dokázal inscenaci nějak poskládat, ale režie je disciplína, kterou obdivuji a vážím si jí natolik, že se do ní radši nepouštím.

Je něco, po čem se vám bude v Brně opravdu stýskat?

Servis v pardubickém divadle je dokonalý a bude se mi stýskat i po samotné budově. Taky mi bude chybět ta blízkost – v Pardubicích sednu na kolo a jsem za čtyři minuty v divadle. Rovněž mi bude chybět Malá scéna ve dvoře, ten komorní, ozdravný prostor a blízkost publika.

Dělali jsme spolu rozhovor v roce 2008 krátce po vašem prvním odchodu z Pardubic, v roce 2015, když jste se vracel, a nyní, kdy opět odcházíte. Tak kdy spolu budeme dělat další rozhovor?

Já myslím, že už se asi do Pardubic vracet nebudu. Mrzí mě, že provozně to nejde nějak skloubit, bylo by ideální jednou začas se v něčem v Pardubicích objevit. No a protože jsem Jihlavák a mám kousek odtamtud chalupu, tak si plánuju, že v důchodu budu jako starý zesláblý herec hostovat v Horáckém divadle a hrát tam dědečky. Budu to mít blízko na chalupu, ale třeba i do Prahy a do Brna, protože v té době už bude dálnice D1 hotová a bude mít osm proudů. (smích)

Vizitka Milana Němce
Narodil se v roce 1974 v Jihlavě. Studoval na brněnské konzervatoři a později na JAMU. Součástí souboru VČD se stal v roce 1997. Od roku 2007 působil v Městském divadle v Brně, odkud se po osmi letech opět vrátil do Pardubic. V posledních čtyřech sezonách ztvárnil ve VČD řadu velkých rolí. Patří mezi ně: titulní role v Othellovi či Kalibově zločinu, tajemník Wooley v Jistě, pane ministře, Smrťák v Konci masopustu, Doktora Galéna v Bílé nemoci, Freda Grahama v Kiss Me, Kate. Stále je k vidění také v inscenacích Bláznivé nůžky, Kráska a Zvíře, Z postele do postele, Kvítek z horrroru nebo Opory společnosti.