Kliknutím zvětšíteVe Východočeském divadle působí jednašedesátiletý Petr Dohnal současně jako umělecký šéf a hraje hned v několika inscenacích. Sám o sobě s oblibou říká: „Jsem ředitelující herec, nikoliv hrající ředitel“.
Pod jeho vedením se divadlo pouští do nových výzev. Novinkou jsou streamy, pustili se do dramatu Václava Havla a diváky svolávají i přes e-mail.
Nová sezona už odstartovala. Jak si vede Východočeské divadlo po pandemii?
Na nedostatek diváků si rozhodně nestěžujeme, je plno. Myslím, že se nám vyplatilo, že jsme během uzavření makali a nenechali nic náhodě. Současně také oslovujeme naše stálé diváky, aby přišli a podívali se na hry, o které přišli. Aktivně jim voláme nebo píšeme e-maily a vyplácí se to. Snažíme se být s diváky prostě co nejvíce v kontaktu.
Jako ředitel jste se musel potýkat s úplně novou situací, kterou způsobila covidová epidemie a následná opatření vlády. Jak úplné uzavření dopadlo na divadlo?
Vnímal jsem to tak, že nemůžeme přestat hrát, protože bychom zakrněli a to je to nejhorší, co se může hercům stát. Nazkoušeli jsme hned šest nových inscenací.
Jak konkrétně to za zdmi divadla vypadalo?
Nejdříve jsme měli jen čtené zkoušky, takové oprašovačky. Poté jsem viděl, že to tak nemůžu nechat. Velký rozdíl je zkouška a živé představení. Ztráceli jsme rytmus večerního života. Takže jsem se rozhodl, že se u nás bude hrát do zdi. Normálně jsme si naplánovali představení. Oblékli jsme se do kostýmu, maskérky nás namalovaly, vlásenářky načesaly, osvětlovači nasvítili jeviště. Prostě jako při klasickém představení. Vlastně jen s tím rozdílem, že herci hráli pro režiséra nebo dramaturga. Pomohlo to hodně. Všechna naše představení se tím udržela v perfektní kondici a herci také. I když si lidé mysleli, že herci odpočívají, tak u nás to tak nebylo. Neodpočinul si nikdo.
A co finanční ztráty?
Ano, na jednu stranu jsme přišli o peníze ze vstupného, na stranu druhou odpadly náklady spojené s představeními. Současně pro nás bylo velmi důležité, že nás neopustili sponzoři. Podrželi nás i diváci, nikdo nechtěl vracet předplatné, nikdo nechtěl odstoupit ze zakoupeného představení. Lidi říkali, že někdy své představení určitě uvidí, takže zásadní ztráty divadlo nemá.
Kolik představení jste vlastně v „covidové“ loňské sezoně stihli odehrát?
My jsme za loňský rok odehráli 260 představení pro 65000 diváků, normálně máme 570 akcí. Takže to žádné velké drama nebylo. Hodně nám pomohla venkovní scéna. Hned jak to šlo, začalo se hrát venku, to nám pomohlo vstát.
Některá divadla začala v době uzavření vysílat online představení. Byla to výzvai pro vás? Jak se na tuto novou formu divadla díváte?
Ze začátku, když všichni začali streamovat, jsem to jen pozoroval. Někde se to povedlo, jinde byla kvalita velmi kolísavá. Váhal jsem, jestli do streamu vůbec jít. Jsem toho názoru, že než sdílet cokoliv a nebýt dobří, tak raději nedělat nic. Nakonec jsme se ale rozhodli do toho také jít. První stream jsme točili na webové kamery a vlastně se postupně učili, jak na to. Zaměřili jsme se spíš na kvalitní náplň, než na perfektní obraz.
Uspěli jste?
Samotného mě dost překvapilo, že streamování mělo velký ohlas. Měli jsme třebai 3500 zhlédnutí a to nás motivalo se vlastně této nové formě divadla věnovat. Podařilo se nám oslovit hlavně mladé lidi na sociálních sítích. Dokonce nás jako divadlo kontaktovali studenti z Gymnázia Pardubice Dašická a požádali nás o besedu k jedné hře. Byl to velmi zajímavý efekt. Paradoxně jsou streamy oblíbenější než živé besedy. Na těch většinou lidé ani neví, na co se nás ptát, v online světě to v tomto ohledu žije víc.
Na jaké inscenace se mohou diváci v letošní sezoně těšit?
Novinkou je hra Jako břitva, kterou režíroval Radovan Lipus. Je vtipná a určitě stojí za vidění. Velikou výzvou pro nás bylo zpracování Zahradní slavnosti od Václava Havla. Je to úplná premiéra Havlovy dramatiky v našem divadle a myslím si, že se jedná hlavně o zajímavý pohled na to, jak dělat divadlo a vidět svět. Máme také inscenaci Venkov, což je takový thriller o třech lidech, kteří si zdánlivě jen povídají, ale každý ten dialog je tak napínavý a přináší nové odhalení. Je toho samozřejmě mnohem více, snažíme se o pestrost a to k nám podle mého diváky táhne. Já všechny hry vnímám jako svoje děti, takže můžu pozvat na všechny a nerad bych nějakou upřednostnil.
Jsou v Pardubicích více oblíbené komedie nebo dramata?
Obecně více komedie, jako i v životě. Já se taky radši směji. Mou vizí současně je, abychom diváků vždy nabídli něco navíc. Na návštěvnosti vidím, že se lidé naučili nebát vážnějších témat. Jako tým se snažíme uvádět hry, které přinesou ponaučení nebo jiný pohled na svět. Tím si myslím, že naše divadlo táhne a má úspěch. Snažíme se diváky obohatit. Určitě neděláme dramata, ze kterých by lidé chodili domů ve větší depce, než přišli do divadla. Každá hra prostě musí mít emoci a je na divákovi, kterou chce prožít.
Josef Pejchal, Jana Ondrušková a Jindra Janoušková, foto Josef Vostárek. Fotografie ze hry Normální debil.
Sám v několika inscenacích hrajete. Jsou pro vás divadelní prkna víc než ředitelna?
Já jsem určitě ředitelující herec, ne hrající ředitel. Samozřejmě řídím divadlo rád a snad to dělám dobře, duší jsem ale stále na prknech. Proto jsem i vděčný, když režisér přijdea obsadí mě do role. Na jevišti si pak užívám každou minutu.
Jaké to je být najednou „níž“? Tedy v té pozici herce, který se musí řídit pokyny režiséra?
Když jsem dole v šatně s herci, jsem jeden ze členů souboru, nikoliv ředitel. Najednou mám ke všem a všemu v divadle blíž. A rozhodně se režisérovi do jeho práce nemotám. Plně respektuji jeho profesionalitu a vím, že to bude výborné.
Máte vy sám čas chodit do divadla jako divák a jak celkově vnímáte kulturní život v Pardubicích?
Chodit si jen tak, to časově nedávám. Mám ale to štěstí, že chodím jako divák pracovně. Například když hledáme nové posily nebo hry, které bychom chtěli mít na Grand Festivalu smíchu. Upřímně, někdy jsem vlastně i rád, když si večer můžu sednout v klidu doma. To se ale moc často nestává.
Jak vnímáte počiny kolegů, například z divadla v Hradci Králové?
Já jsem například nikdy nevnímal tu rivalitu Hradec a Pardubice. Máme vlastně to štěstí, že Klicperovo divadloz Hradce Králové je repertoárem tak jiné, že si diváky vzájemně nebereme. Možná to tak v minulosti někdo viděl, ale realita je taková, že si divák má šanci vybrat styl a tam pak jde.
Na jevišti Východočeského divadla jste se poprvé objevil v roce 1973 a střihl jste si dětskou roli v Richardu III. Když jste se po působení v jiných divadlech do Pardubic vrátil, měl jste i ambice stát se ředitelem?
Mě samotného nikdy nenapadlo, že bych řediteloval. Jsem vystudovaný herec a herectví je to, co mě v životě naplňuje. Když se ale časově vrátím, tak v době mého nástupu v roce 1999 na tom divadlo nebylo dobře. Byly tu problémy s hospodařením, soubor se rozpadal a nebylo to nejlepší ani co se technického stavu divadla týče. Kromě hraní jsem v té době také podnikal, zřejmě proto mě oslovili tehdejší primátor a náměstek pro kulturu, zda bych funkci ředitele na přechodnou dobu nevzal. Byl to trochu šok, a ten trvá už 22 let.
Co se po vašem nástupu změnilo?
Zaměřil jsem se v první řadě na složení souboru. Odešli lidé, kteří do práce nedávali všechno. Dneska máme výborný tým. Herci chtějí divadlo povznést a táhnout dál. Samozřejmě to není jen o nich. Divadlo dělají dobrým divadlem i všichni ostatní, vlásenkářky, maskérky, osvětlovači, kulisáci, prostě všichni.
Pardubické divadlo je jedním z hlavním tahounů kultury ve městě. Jste místní rodák a prožil jste zde většinu svého života. Jsou podle vás Pardubice dostatečně kulturní?
Určitě. Už když jsem byl v kulturní komisi města, tak mě samotného překvapilo, jaké kvantum akcí zde máme. Každá má své kouzlo, ať je malá nebo velká. A právě tady si myslím, že by se Hradec mohl trochu inspirovat.
29
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
