Režisér RADOVAN LIPUS se musel vyrovnat nejen s nástrahami obrazivého textu, ale třeba i s tím, že zkoušení narušila karanténa.

Jak se liší příprava a zkoušení, když víte, že inscenaci děláte takzvaně do šuplíku?
Příprava se absolutně neliší. Ještě v únoru jsme měli malou naději, že se situace na konci března třeba zlepší a premiéra se v nějaké omezené podobě bude moci uskutečnit. Trochu se samozřejmě liší průběh zkoušek, jelikož jsme pracovali v režimu přísného každotýdenního testování. Po určitou dobu jsme navíc zkoušeli v respirátorech. Covid nám do zkoušení zasáhl také ve chvíli, kdy jeden z kolegů onemocněl a my jsme museli jít do karantény a zkoušení přerušit. V nasazení se to ale nijak neliší.

Měli jste alespoň nějakou neveřejnou premiéru?
V pátek jsme měli uzavřenou generálku pro zaměstnance divadla, kteří jsou všichni testovaní s negativním výsledkem. Potom je nastavený režim, že vždy jednou měsíčně se inscenace opráší a vyzkoušíme si ji se vším všudy, tedy i v kostýmech a se světly. Premiéra je v plánu hned, jak to bude možné. Bojím se ale, že to bude nejspíš až na podzim.

Není v plánu inscenaci natočit a sdílet s diváky na serveru Dramox, jako se to udělalo s Žítkovskými bohyněmi?
Zatím jsme to neřešili. Ale byla by to určitá možnost.

Zájem o osobnost Boženy Němcové se nyní díky televiznímu seriálu velmi zvýšil. Dramaturgické plány se ale dělají dlouho dopředu, takže pardubická inscenace není reakcí na současnou situaci. Co bylo impulzem uvést drama o této české spisovatelce?
To je jednoduché. Pro mě je to třetí spolupráce s Východočeským divadlem. Mám rád herecký soubor i město. Když jsme se před třemi lety, kdy jsem zde režíroval inscenaci Až na věky, bavili o budoucí spolupráci, tak byly na stole různé možnosti. S tímto titulem přišla dramaturgyně Jana Pithartová a já jsem okamžitě zajásal. Jednak mám rád Boženu Němcovou a navíc jsem spolužák z DAMU a blízký přítel Lenky Lagronové. Pracoval jsem už na několika jejích textech. Hru Jako břitva považuji za velmi dobrou a bude to její první uvedení mimo pražské Národní divadlo, pro které byla napsaná. Božena navíc do východních Čech regionálně patří. A jen pro zajímavost bych dodal, že je vyobrazena i na fasádě pardubického divadla.

Zmiňovanému seriálu někteří vyčítali, že se zaměřil na různé pikantnosti ze života Němcové. Co je v centru pozornosti vaší inscenace?
Lenka Lagronová nenapsala životopisnou a didaktickou hru. Je to básnický a nadčasový obraz o střetu výjimečného jedince s průměrem, který svazuje, devastuje, zraňuje a nakonec ubíjí. Je to obecnější příběh o tom, jak se v české kotlině leckdy zachází s talenty, s osobnostmi, které se vymykají a převyšují své okolí. A to neplatí jeno Němcové, můžeme mluvit o Jaroslavu Haškovi, Karlu Čapkovi, Václavu Havlovi… Jazyk hry je obrazivý, ale zároveň velmi vtipný.

Jak jste říkal, hry Lenky Lagronové mají básnický jazyk. Je těžké je převést na jeviště?
Je to těžké, ale zároveň krásné a vzrušující. Musí tam zůstat prostor pro fantazii, nesmí se to udusit popisností. Paradoxně to ale musí být velmi konkrétní a věcné. Někteří lidé mají snahu kolem Lenčiných her „čarovat“ a dělat poezii nad poezií. Podle mě je třeba se vyhnout popisnému realismu i obecnému poetismu. Je to podobné, jako když se inscenují básnická dramata Josefa Topola či Františka Hrubína.

Roli Boženy ztvární Martina Sikorová. Měl jste o představitelce hlavní role od začátku jasno?
Tohle bylo docela jasné od začátku. Martina je nyní ve správné formě pro tuto roli. Jsem rád, že se s ní můžu potkat, je to naše první větší spolupráce. Martina tam bude mít důležité partnerství s Petrou Janečkovou, která hraje Báru, jakési její alter ego.

Vzala vám tahle podivná doba, kdy diváci nemohou do hlediště, nějaké pracovní příležitosti?
Ano, vzala. Ale přijde mi nemravné mluvit o práci v situaci, kdy tu umírají lidé a hroutí se firmy. Spíš než ztráta pracovních příležitostí mě bolí, že už jsem kvůli koronaviru bohužel přišel o několik blízkých přátel. To je mnohem hlubší ztráta.