Autor publikace, Ph.Dr.Petr Kmošek CSc., je malíř, publicista a pedagog. Jako historik a teoretik umění se systematicky zabývá tradicí i současností východočeského výtvarného umění. Je autorem mnoha publikací o východočeských malířích a sochařích. S Petrem Kmoškem jsme hovořili o jeho knizei a zajímavostech, které její vznik provázely.

Proč jste se rozhodl napsat reprezentativní publikaci právě
o Willym Horném?
Letos 16. ledna tomu bylo přesně  třicet let, kdy Willy Horný předčasně zemřel
a všichni ti, kteří ho znali a milovali jeho obrazy, si ho velice vážili nejen pro malířské kvality, ale i lidské – byl seriozní a charakterní člověk, vůči svým kamarádům,  přátelům i kolegům nesmírně vstřícný.  Tím vším byl pro mne skutečně jedinečným a jsem rád, že se mi podařilo knihu vydat.

Ta zachycuje velice podrobně jeho dětství, mládí, studia…
Určitě prvním učitelem byl známý autor Heřmanova Městce Karel Jan Sigmund, 
s ním vyrážel do krajiny a maloval. Později se ukázalo, že to pro něho není zrovna ten nejlepší postup, takže sice do té krajiny jezdil a kreslil, jakmile však přijel domů, vše ještě vylepšoval, upřesňoval 
a v ateliéru teprve začal malovat. Zpočátku vycházel z odkazu expresionismu, pak nastoupil Václav Rabas a hlavním zdrojem pro Willyho  Horného byl jednoznačně klasicismus. Zdůrazňoval hlavně stavbu krajiny, která byla pro něho skutečnou pravdou té krajiny. Nezajímal ho povrch, neměl rád takové to turistické nadšení, že by někam dojel či došel a hledal nové inspirace a podněty. Jemu stačil kraj kolem Heřmanova Městce a  právě v něm hledal a zobrazoval, co je všeobecně platné. To je  velice zvláštní a věřte, ne často objevovaná vlastnost tvůrce. On šel do hloubky,  k podstatě, kresba byla základem jeho hledání a barva tomu pak dávala takovou impozantní mohutnost.

Hovoříte o krajině, ale Willy Horný  maloval  i portréty herců pardubické scény, znal důvěrně celé  divadelní prostředí.
Pravdou je, že portréty dělal po celý svůj život, i když je více známý jako krajinář, posléze malíř zátiší,  květin.  Měl však šťastnou chvíli v tom, že se sblížil s herci a herečkami Východočeského divadla 
a mohl tak veřejnosti přiblížit divadelní svět. Měl ateliér Na Kopečku, blízko divadla, kde  se za ním herci po zkoušce stavovali a dělali tak říkajíc modely. Nejvíc se o to zasloužil Ota Karen, který  byl Willyho velkým obdivovatelem a přítelem. Většina  portrétů  Jany Štěpánkové, Zdeny Bitttlové a dalších se naštěstí dochovala, takže se mohly v knize  objevit.

Ovšem nechybí ani  vzpomínky jeho vrstevníků, kolegů i herců. Určitě nebylo lehké všechny materiály dát dohromady.
Přílohy jsou věnovány výhradně Willy Hornému, i tak má kniha přes tři sta stránek, velké množství fotografií. Měl jsem štěstí, že se podařilo sehnat velké množství děl, které  jsou v soukromých sbírkách či galeriích. V knize mají slovo i pamětníci, svědci různých malířových životních situací, kteří si s láskou na skvělého malíře a člověka pokorně sloužícímu umění,  zavzpomínali. Milada Velehradská