„Někdy se lidé smějí, i když by vlastně měli plakat,“ říká ředitel slovenského Radošinského naivného divadla Stanislav Štepka v jedné ze svých rolí v představení Veľké ilúzie, které bylo k vidění v neděli večer ve Východočeském divadle v Pardubicích jako první inscenace doprovodného programu Grand Festivalu smíchu.

Diváky zavedla do legendárního roku 1968, kdy si lidé v tehdejším Československu na chvíli začali naivně myslet, že i socialismus může mít „lidskou tvář“.

„Tato hra není o režimu, který křivil a lámal lidi, i když někteří se pro jistotu servilně ohnuli či předklonili sami. Je to hořko–směšná komedie o lidech, kteří v této době museli žít, o těch, co poslušně a chvílemi bez jakékoliv hanby byli ,oporami společnosti’, ale i o těch, co naivně věřili, že i v tehdejším komunistickém systému se dá svobodněji dýchat. Nebyly to sny, ale iluze, jejichž definitivní konec znamenal pro Čechoslováky 21. srpen 1968,“ řekl šéf kultovního bratislavského ansámblu.

Ten ve své hře mistr〜ně vystihl atmosféru, která tomuto významnému dějinnému momentu předcházela, ale také okamžiky zmaru a zklamání, které následovaly.

Představení o ztrátě iluzí, svobody a blízkých však nebylo žádnou ponurou sondou, ale naopak výbornou zábavou geniálně kombinující divadelní, taneční i pěvecké složky.

Autor prostřednictvím souboru malých jevištních forem vypráví takřka autentické příhody ze života mladých vesnických herců a jejich nadšené tvořivé a lidské snahy. Společně s osudy protagonistů tohoto souboru publikum sledovalo též životní peripetie vesnického funkcionáře, přizpůsobivého referenta, otce principála divadla i Alexandra Dubčeka. A to nejen v roce 1968, ale i v následujícím desetiletí, kdy se výrazně měnila doba i charaktery…
„Komunisté jsou nezničitelní. Oni tady budou, i když tu už nebude jejich doba. Budou smrdět, ale přežijí,“ říká v jedné ze svých replik Stanislav Štepka v roli zapřísáhlého komunistického odpůrce.