VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Režisérka Váni: 'Historii závodů nepíší jenom vítězové'

Pardubice - /ROZHOVOR/ - Nová hra Východočeského divadla je o žokejích, koních, bojovnosti a také touze zvítězit

5.10.2011
SDÍLEJ:

Tereza KarpianusFoto: archiv

Herci Východočeského divadla v těchto dnech finišují na realizaci nové inscenace domácího dramaturga Tomáše Syrovátky – Utíkej, Váňo, utíkej aneb Velká divadelní steeplechase. Premiéra je tedy na dvoře Malé scény už přede dveřmi a mladá, sympatická režisérka Tereza Karpianus má plnou hlavu dostihové story. Nicméně nám vyšla vstříc, abychom ji trochu vyzpovídali.

Pardubická inscenace je pro vás vůbec prvním setkáním s profesionálním divadlem, že?
Máte pravdu, zatím jsem dělala se studenty konzervatoře či DAMU a nyní s profesionálními herci, takže je to tím pádem má první spolupráce s profesionálním divadlem.

V čem je ta práce jiná, než se studenty?
V tom, že jako režisérka najednou opravdu dělám jenom režii. Do té doby jsem vlastně pořád hlídala „fermany“, aby herci měli texty, přišli včas a tady je ten systém zcela zaběhaný, v nejlepším smyslu slova profesionální. Každý má svou práci a odvádí ji a já jenom režíruji. Herci chodí spolehlivě na zkoušky, jsou vstřícní, otevření, takže je to pro mě přece jen o mnoho pohodlnější.

A co respekt, jak se dá u nich získat?
Já jsem tuhle otázku nikdy ani neřešila, ale pravda je, že se mě někdo přede dvěma lety zeptal: „Jak to, že tě může někdo poslouchat, když jsi taková malá holka!“ A až tehdy mě napadlo, že je to cosi zvláštního. Ale víte, já si tu otázku, jak získat respekt raději nepokládám, protože se domnívám, že kdybych si ji položila, tak bych sama sebe znejistila, přemýšlela bych, jak ho získám, zda nedělám něco špatně a už bych se celá rozhodila. Takže moje zásada je řešit hlavně inscenaci a ne to, jestli mě někdo poslouchá nebo ne. Prostě řeším společné dílo.

Jste tedy tak trochu nepopsaná kniha a je dobré, že první řádky píšete v dobrém divadle.
To určitě, ale nijak se to nesnažím moc vypichovat v hlavě, abych nebyla zbytečně blokovaná.

Půjdeme tedy raději k představení. Jak vznikla vaše spolupráce s pardubickými herci?
Já jsem inscenaci zdědila, Tomáš Syrovátka přišel s tímto námětem, ale oslovil jiného režiséra. Ten nějak odpadl, měl jinou práci a protože druhý dramaturg divadla Zdeněk Janál je můj spolužák z DAMU, tak si na mě vzpomněl a zavolal, jestli bych neměla čas, já jsem ho měla a hlavně velikou chuť dělat. Taky jsem věděla, že taková příležitost se nemůže odmítnout.

A jste spokojena…
Já nejsem žokej, na dostizích jsem byla poprvé až tady v Pardubicích, a to až při zkoušení inscenace. Pochopitelně, že koně miluji, kdo ne, ale dostihové prostředí neznám, takže jsem si říkala, jestli není příliš specifické, ale potom jsem zjistila, že text je hodně o dějinách našeho státu a obecně lidských věcech.

Byla výhoda, že hru napsal zdejší dramaturg?
Víte, my jsme pracovali na textu už během léta. Původně to byla jiná verze, která vznikla někdy na jaře a na té další jsme začali se Zdeňkem a Tomášem pak pracovat. Měnili jsme, přeskupovali…

Je to vlastně improvizace?
Ano, třeba je to někdy i na náhodě, že tam není něco úplně fixně dané. Je to hra o různých žokejích, koních, bojovnosti a touze zvítězit. A zároveň chci zdůraznit ten fakt, že historii závodů nepíší jen vítězové, ale i poražení a vůbec touha vyhrát.

Kdo vám v tomto titulu pomáhá?
Herci Zdeněk Rumpík, Lída Vlášková, Martina Sikorová, Radek Žák, Jan Musil a Ladislav Špiner. Myslím, že si rozumíme. Jsem ráda, že mezi námi panuje jakási slušná upřímnost nebo, lépe řečeno, alespoň se o to snažíme. Když něco hercům vadí, tak ocením, když to hned řeknou a nenechávají si to až do klubu.

Co vás vlastně nejvíc baví na režisérské profesi?
Prvotní přípravy, když se vymýšlí poetika a třeba i scéna. A jakmile je hotový tvar, tak mě zase baví dočišťování, aby to bylo ještě lepší a lepší.

A pak přichází úspěch…
…Nebo také neúspěch. A to je právě ta zvláštnost, že u divadla se to nedá nikdy odhadnout předem. Proto je hlavní pokora. Prostě i když uděláte maximum, poté stejně může dojít ke katastrofě. Je to podobné, jako když se hezky obléknete a jdete po ulici, přijde bouřka a smete vás. Za sebe děláte co nejlépe, ovšem pak je to ještě na té prozřetelnosti, náhodě, zda to nakonec vyjde nebo ne.

Milada Velehradská

5.10.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Fotografie, která se stane symbolem letošních voleb.
DOTYK.CZ
6

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

Martin Kolovratník.

Vítěz voleb: Post ministra bych neodmítl

Poražený voleb: Na Titanicu se stále hraje a zpívá

Pardubický kraj – K potápějícímu Titanicu přirovnal ČSSD včera, den po volbách, její pardubický hejtman Martin Netolický. Není se čemu divit. Jinak než debakl jednociferný volební výsledek sociálních demokratů, před čtyřmi lety vítězné a hlavní vládní strany, nazvat nelze. Svůj mandát obhájil ve víkendových volbách jen její zdejší lídr Jan Chvojka.

Čeká nás obtížné sestavování vlády i test kvality demokracie

/KOMENTÁŘ/ - Mají tradiční politické strany budoucnost? To je otázka, která se při pohledu na výsledky letošních parlamentních voleb velmi silně vnucuje. Hnutí ANO, Okamurova SPD a KSČM – tedy skupiny, které se více či méně definují jako antisystémové – získaly v Pardubickém kraji téměř 49 procent hlasů a obsadí šest z deseti mandátů.

Děti, rodiče a učitelky se sešli na Kloboukovém bále

Pardubice - Mateřská škola nábřeží Závodu míru v Pardubicích připravila první akci v letošním roce, na které se setkali rodiče, děti a zaměstnanci školky.

Propadák zažila nejen ČSSD. Kraj jako svou baštu ztratili i lidovci

Pardubický kraj - Parlamentní volby potvrdily, že na rozdíl od komunálních - a částečně krajských - nejsou o osobnostech, nýbrž o stranách.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení