„Zatím jsem byla zvyklá uvádět filmy především v televizi, kde je hlavním měřítkem sledovanost. Když teď jezdím představovat svůj dokument do kin, je výhodou, že se tu člověk může setkat s diváky a zjišťovat jejich reakce přímo,“ sdělila režisérka.

„Dojmy z pardubické projekce jsem měla skvělé, protože přijetí od publika bylo úžasné,“ svěřila se Helena Třeštíková, podle níž jsou reakce vesměs všude stejné.

„Lidé se mi svěřují, že je nutí přemýšlet o svém životě,“ poznamenala režisérka časosběrného dokumentu, jenž byl součástí cyklu Manželské etudy.

„V roce 1980 přišli psychologové s postřehem, že mnoho mladých manželství se rozvádí. Oslovili nás s návrhem napojit se na několik párů, které vstupují do manželství, a zjistit, jak žijí a co jejich vztahy ohrožuje. Původní plán byl sledovat deset párů pět let, pak šest párů šest roků. Když byly příběhy v roce 1987 odvysílány v televizi s poměrně příznivým ohlasem, shodli jsme se všichni, že bychom se k projektu mohli po čase vrátit. Po sametové revoluci v roce 1989 mi přišlo zajímavé sledovat, na kolik tato dramatická změna společenského zřízení zasáhla do životů všech párů. Tak vznikly Manželské etudy po dvaceti letech, s nimiž se pak pracovalo dál. Z příběhu Marcely tedy nakonec bylo šestadvacet roků opravdového života,“ podotkla Helena Třeštíková.

„Na začátku nikdo z nás nevěděl, do čeho jde. Bylo to ohromné dobrodružství. Jsem ráda, že všichni vydrželi do konce, přestože je k tomu nezavazovala žádná smlouva. Měli jsme jen ústní dohodu, že pokud bude chtít někdo spolupráci na tomto projektu ukončit, bude muset říct na kameru, z jakého důvodu. Nikdo to naštěstí neudělal,“ pravila režisérka.

„Život píše různé příběhy a přitom každý z nich je jiný,“ konstatovala Helena Třeštíková, která by v tomto projektu ráda pokračovala.

„Přestože jsem si myslela, že skončí mou smrtí, zjistila jsem, že jsem možná zbytečně pesimistická. Studenti FAMU navrhovali, že by se mohlo natočit třeba sto let jednoho rodu,“ usmála se režisérka při své návštěvě města perníku. „Když se řeknou Pardubice, vybaví se mi Velká pardubická. To samé platí u Marcely, která je velkou příznivkyní koní,“ dodala.