„Přemýšlela jsem, jestli chci něco ještě většího, ale měla jsem pocit, že na to mám čas. Chtěla jsem se vrátit ke kořenům – do klubů,“ říká Lenny.

V současné době připravujete nové album. Jak to s ním vypadá?
Mělo by vyjít na jaře 2020. Fixní datum prozradím v lednu, už máme všechno pevně rozplánované.

Na co se mohou fanoušci těšit?
Kromě singlů, které už vyšly, tam budou i nové věci ve stylu, který lidé možná nečekají. Bude tam podobná směsice jako na předchozím albu Hearts, kde se míchá rock s popem a baladami s pianem. Hodně přemýšlím nad grafickým konceptem alba. Celkově to bude další velký projekt.

Opět ho bude produkovat Ondřej Fiedler?
Asi 95 procent alba zase produkuje on. Snažím se najít i jiné lidi, se kterými přímo skládám – třeba Marcel Procházka je také výborný český producent, nebo mám různé kamarády z Anglie a Berlína, kde také působím.

Ondřej Fiedler s vámi hraje, jaké to je, mít producenta přímo v kapele?
Je to velká pomoc v tom, že aranže písniček zná, takže ví, co a jak připravit, abychom to mohli bez problémů hrát live. Je to praktické (smích). Ale jsem vděčná za všechny lidi v týmu. Celkově je fakt skvěle postavený. Jsem pyšná, že můžu pracovat s tak talentovanými lidmi a že jsme všichni zapálení pro stejný projekt.

Zatím jste vydala tři klipy k novým písním. V klipu k singlu Home jste se vůbec neobjevila. Jak to vlastně máte s herectvím?
Když už musím hrát, na place něco málo zahraju a říkám si, že je to strašné. Všichni okolo říkají, že je to super. Takže vlastně nevím, jestli mi natírají med kolem pusy, nebo je to dobré (smích). Dokážu ocenit herectví a mám k této profesi obrovský respekt. Ale necítím se na to, že bych začala fušovat do herecké branže. Držím se svého muzikantského kopyta. To, že mám prostřednictvím muziky možnost nahlídnout do jiných profesí – třeba modelky nebo herečky, je hezká přidaná hodnota. Ale furt mě nejvíc baví být na živých koncertech a ve studiu. Nedovedu si představit, že bych na full-time dělala nějakou jinou profesi.

Za debutovou desku Hearts jste získala pět Andělů a začalo se o vás mluvit jako o talentu, který tu dlouho chyběl. Jak moc je takový úspěch zavazující při tvorbě nového alba?
Byla to velká satisfakce, ze které jsem se radovala. Snažím se, aby mi ten úspěch nevlezl do hlavy a nespadla bych do nějaké komfortní zóny. Což se mi možná malinko stalo. Neuvědomila jsem si, jak čas ubíhá rychle. Muzice jsem se věnovala poměrně intenzivně, skládala jsem, ale koncept alba jsem odkládala, až jsem zjistila, že to jsou třeba dva roky, co jsem vydala předchozí album. Řekla jsem si: Sakra, už bych měla něco nového vydat (smích). Jsem ráda, že další album je v dohlednu.

Jak tak mladý člověk dokáže unést velký úspěch?
Paradoxně si myslím, že je to i tím, že jsem z hudební rodiny. Ze zkušenosti víte, že je dobré být pokorný. Nesložíte se z toho a příliš vám to nevleze do hlavy. Ale nemyslím si o sobě, že jsem extrémně známá.

Takže se dá říct, že jste věděla, do čeho jdete?
Nikdy jsem neplánovala, že bych měla být známá v Čechách. V první řadě jsem jela studovat školu do Anglie a čekala jsem, co se z toho vyvrbí. Že se vydavatelství v Čechách té muziky chopilo a uspělo to u lidí, byla spíš štěstěna. Jsem strašně vděčná, že jsem si to prožila. Je to příprava na to, jít dál do světa.

Vaše nejznámější písnička je Hell.o. Čím to je, že tak funguje? Lidé vám i psali, že jim pomohla v těžkých životních situacích.
Velkým kouzlem této písně je, že i textem je trochu terapeutická. Je o tom, jak se postavit vnitřním démonům. Když jsem ji psala, nečekala jsem, kolik lidí to zasáhne – nejenom obecně, že si ji budou zpívat se mnou, ale že mi budou psát, jak jim pomohla. Říká se, že úspěch je tam, kde se štěstí setká s přípravou. Hell.o jsme nějakou dobu hráli naživo a věděli jsme, že to bude potenciální hit. Lidi se toho chytali strašně rychle. Ale zároveň jsme to nenechali jen tak, pracovali jsme na tom, pořád jsme to vylepšovali. Když vyšla i s klipem, který jsme si hlídali, jsem teprve mohla říct: Vypouštím to do světa, byla na tom odvedena spousta práce a přeju tomu štěstí. A ono se zadařilo.

Démony ostatně má v sobě každý z nás…
Rozhodně. Každý to má v něčem jiném – někdo ve vztazích, někdo v návykových látkách, někdo je zaseklý v práci, která ho nebaví, někdo si nese traumata z dětství. Myslím si, že ta písnička pokrývá všechna tahle témata.

Je o vás známo, že nepustíte písničku do světa, dokud o ní nejste naplno přesvědčena. Po vydání ale vytváříte i nové aranže, remixy, máte tedy potřebu písničky dále upravovat?
Když poslouchám své první EP, které je z roku 2013, říkám si: Ježíšmarjá! (smích) Tady jsem mohla líp artikulovat, tady bych to možná nahrála úplně jinak. Nelituji ničeho, ale je to trochu, jako když vidíte své 10 let staré fotky a říkáte si, jak jste mohla mít ten účes. Zkrátka se ponaučíte z chyb z minulosti. Stejně je to také s muzikou. To, že se píseň potom zremixuje nebo se udělá akustická verze, neznamená, že nejsem spokojená s verzí, v jaké ta písnička je. Remixy se běžně dělají. Ráda je zadávám jiným interpretům, kteří mě baví. Mají tak šanci, aby ukázali světu svou práci. Je to takový hezký koloběh.

V minulosti vám lidé říkali, že abyste měla o čem psát, musíte něco sama zažít. Dřív jste tomu tolik nevěřila, jak to vnímáte teď?
Nepřijde mi, že je to úplně pravidlo. Podívejte se na Billie Eilish, která je teď světový fenomén a prorazila, když jí bylo 15 let. Myslím si, že k psaní textů by mohla stačit i kvalitní četba, film nebo umění, které vás inspiruje. Také pozorujete životy ostatních, z toho všeho můžete psát. Je to ale skvělá otázka na tuto dobu. Z dnešního pohledu můžu potvrdit, že je lepší, když k tomu máte něco prožito.

Čtete ráda?
Rozhodně. Akorát mám problém, že v běžném pracovním životě na to nemám čas. Přiznám se, že když pak padnu doma na gauč, spíš se podívám na film nebo seriál. Ale v dopravních prostředcích se mi čte dobře.

Svou první píseň jste složila v 11 letech. O čem byla?
To bylo o nějakém králíkovi nebo zajícovi, který nenávidí matematiku (smích). Nejsem totiž příznivcem matematiky. Ale byly to spíš říkanky.

Byla taky v angličtině?
Byla.

Studovala jste na hudební škole v Londýně. Čím vás zlákala britská škola?
Půlku dětství jsem prožila v anglické škole v Praze s britskými dětmi i učiteli. Potom jsem přešla na českou střední, takže jsem na vztah k Británii trochu pozapomněla. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu na vysokou školu, chtěla jsem se podívat do světa. Dnes je krásná možnost cestovat a studovat, objevovat a rozšiřovat si obzory. Rozhodla jsem se být trochu inovativní. Hledala jsem školy v Austrálii a Americe. Nakonec dopadla spolupráce s českým vydavatelstvím a chtěla jsem to skloubit. Říkala jsem si, proč nejet do Anglie.

Vaše maminka prý zpočátku nebyla šťastná, že se chcete živit hudbou.
Nebyla. Jednou věcí je dělat muziku a druhou zabřednout do showbyznysu, který může mít i svou odvrácenou stránku. A myslím, že toho se máma bála. Ale vždy chtěla, abych se věnovala tomu, co mě baví. Věděla, že když na to potenciálně mám nadání a baví mě to dělat, neměla bych se toho pouštět.

Dala vám nějakou radu, které se držíte doteď?
Abych byla svá a abych rozvíjela své řemeslo. V dnešní době v hudbě tahle stránka trochu kolísá. Máte spoustu elektronických zařízení, které vám vyladí hlas, nemusíte ani hrát na nástroj a můžete všechno dělat prostřednictvím počítače. Mámě šlo o to, abych pořád mohla říct, že jsem řemeslný muzikant, umím hrát na piano, číst z not a pracovat s hlasem. A že nejsem kopyto (smích).

Lenny
Lenka Filipová mladší se narodila 25. září 1993 v Praze do rodiny folkové zpěvačky Lenky Filipové a architekta Borise Drbala. Na klavír začala hrát ve čtyřech letech. V roce 2016 dokončila studium na hudební škole British and Irish Modern Music Institute v Londýně. V září 2016 vyšlo její debutové studiové album Hearts.