Kliknutím zvětšíteVypadala jste na pódiu překvapeně. Skoro jako byste tuhle cenu za Buko nečekala. Nebo ano?
Mám strašnou radost. A máte pravdu, zaskočilo mě to. A to tak, že jsem úplně zapomněla při děkování říct, co jsem měla v plánu. Byla jsem domluvená s Petrou Špalkovou, která se mnou v Bukovi hrála, že řeknu v duchu své autistky z filmu: „To se mi zdá nějaké přehnané.“ Jenže emoce byly silnější. Vylezla jsem na scénu a měla úplné temno. Vůbec jsem s tím nepočítala. Buka podle mě skoro nikdo neviděl, ve hře byly jiní favorité. Tak jsem se při přebírání ceny propadla do sebemrskačství.
Buko se v kinech moc neprosadil. Vnímáte cenu i jako zadostiučinění?
No jasně. Byla to jediná nominace, kterou akademici našemu filmu dali. Tak jsem ten prápor Buka hrdě nesla. Navíc když jsem se jako členka akademie dívala na filmy, které se letos v soutěži sešly, byl Buko snad jediný, který měl v příběhu nějakou naději. I to se počítá.
Českého lva jste dostala za postavu autistky. Můžete na ni trochu zavzpomínat?
Tereza byla krásná role! Svou jinakostí nebo lépe řečeno jedinečností navíc pomáhá hlavní hrdince Jarmile hledat svou životní cestu a taky odvahu se na ni vydat. Pracovala jsem na postavě s výbornou poradkyní, paní doktorkou Magdalenou Ryšánkovou, terapeutkou dětí s Aspergerovým syndromem. Společně s ní a Alicí, režisérkou, jsme postavu ladily. Objevila jsem díky filmu moc zajímavý svět lidí, kteří se koncentrují jen na jednu věc, ale zato do veliké hloubky. Měla jsem před natáčením možnost vidět, jak během svého života fungují, jak se projevují a mluví. Jejich svět je na jednu stranu krásnej, na druhou strašně bolavej. Mimochodem to je další věc, kterou jsem zapomněla pro samé emoce na pódiu říct – že bych Českého lva ráda věnovala všem těmto lidem a jejich rodinám. Tak to vzkazuji aspoň přes naše povídání.
Martha Issová v roli autistky Terezy ve filmu Buko
Při natáčení jste se dostala poměrně blízko i ke koním. Dokonce jste na jednom, vlastně titulním hrdinovi, i jela. Měla jste z něj respekt?
No to rozhodně. Víte, já koně od dětství miluju. Ale nikdy jsem na nich nejezdila. A vždycky jsem si přála dostat se k nim blíž, protože ty jejich velké oči prozrazovaly, že musí mít bohatý vnitřní život. Šla jsem do natáčení s tím, že budu klidně za poseru – protože jsem se jich pochopitelně bála - , ale odměnou bude jejich krásná společnost. A to taky byla. To, co jsem si o nich myslela, se mi potvrdilo dvojnásob. Jsou to nádherná zvířata.
Už máte nějaké zprávy od režisérky Alice Nellis?
Nevešel se mi mobil do mé mrňavé kabelky, tak zatím nevím. Ale určitě měla radost. Dala si s filmem tolik práce!
Natáčíte s Alicí Nellis často, jste skoro její dvorní herečka. Můžete popsat, co vás obě spojuje?
Kromě dlouholeté spolupráce, o které mluvíte, nás pojí ještě o něco letitější přátelství. Stejně jako je úžasné a inspirativní objevovat nové lidi a dostávat od nich nové impulsy, je úžasné, když je někdo svědkem vašeho života a určitého směřování vaší práce v delším časovém horizontu. Někdo, kdo vás zná a hodně toho o vás ví. A zároveň vy o něm. Což je Alice. Díky tomu přátelství a vzájemné zkušenosti se na sebe při každé další spolupráci rychle napojíme. Navíc mě baví ji poslouchat, sledovat, jak žije a jak tvoří. Občas mě něčím překvapí, jindy uklidní tím, jak jsou její postoje a měřítka pevná.
Kdybyste měla roli Terezy ve své filmografii někam zařadit, kde by bylo její místo?
Je to bez diskuze jedna z nejmilejších rolí, jaké jsme s Alicí vytvořily. A regulérně se mi po ní stýská, protože jsem ji musela opustit. To se mi tak často u jiných nestává. Film Buko vznikal téměř na koleni, producentem se stal poněkud nezvykle filmový architekt Petr Fořt, který přišel s tím, ať Alice svůj scénář zrealizuje, nebylo na něj ale moc peněz. Byl to zkrátka takový zvláštní projekt. Alice našemu počínání říkala „FAMU na cestách“. Tak jsem za tohohle Lva obzvláště ráda.
Martha Issová a Jan Cina ve filmu Buko
Přála byste Lva i některé z letošních konkurentek?
Všem. Člověka někdy štve, že ho porazí kolegyně, která se mu se svým výkonem na plátně nelíbila. Aspoň já to tak mám. Ale tentokrát jsem si říkala, že všechny varianty jsou dobré, mně se líbily všechny nominované herečky, od Denisy Barešové v Podezření až po Tatianu Dykovou ve filmu Grand Prix.
V čem novém vás uvidíme?
Jsou to tentokrát dva televizní projekty, shodou okolností opět oba podle scénářů Alice Nellis. Jeden film už točíme, jmenuje se Mozaika a režíruje ho Lenka Wimmerová. Hraju takovou naplaveninu, manželku jednoho ze synů hlavního manželského páru, který se po čtyřiceti letech rozhodne rozvést a žít každý po svém. Je to Alicin původní scénář pro Voyo. Druhý se teprve chystá, k tomu zatím nechci víc prozrazovat.
5
22
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
