"Bylo nám dvacet a bylo před Palachem. Psal se rok 1968 a smělo se mluvit o všem. Československo od Šumavy k Tatrám bylo jeden velký Hydepark."

Když se ideálem zpitá česká společnost nechala po srpnové invazi rychle „znormalizovat“, byl to pro nás šok. Lež se opět stala pravdou a pravda lží. Písničku Modlitba pro Martu, jeden ze symbolů Pražského jara a národní protestsong, normalizační režim zakázal stejně jako Martu Kubišovou, která ji zpívala. Dvacet let nesměla Marta Kubišová na jeviště, ale nelituje toho ani náhodou.

S Husákovým režimem si nikdy nezadala, přestože jako u každé smlouvy s ďáblem stačilo málo: podepsat spolupráci, přiznat pomýlení a pokračovat v divoké jízdě slibně rozjeté pěvecké kariéry. Na rozdíl od jiných kolegů to neudělala a raději dvacet posrpnových let nezpívala. Na veřejnosti ani ve vaně, jak s humorem přiznala.

Záminkou pro oficiální zákaz jejího zpívání bylo falešné obvinění z pornografie. Ve skutečnosti režimu vadilo, že v normalizující společnosti nadále zůstává symbolem Pražského jara. Za účelovou pomluvou stál tehdy ředitel Supraphonu Hrabal. Přestože později u soudu prohrál, byly již smlouvy se Supraphonem a německým Polydorem rozvázány a pořadatelé kulturních akcí poučeni. „Paní Kubišová, je nám líto, ale …“

Ani ne dva roky po srpnové invazi dali od ní všichni ruce pryč. Chápala to, nenaléhala. Začala žít pro svou dceru Kačenku, maminku, přátele, naučila se vařit, opravovat ploty, konečně měla čas na svoje zvířata. Přesto zůstala umlčená zpěvačka pro normalizační režim nepohodlná.
Naštěstí Martu Kubišovou nezlomil, nezastrašil ani nezlákal. Šoubyznys je jí ukradený dosud.

Z Prahy jste odešla na Slapy se svým prvním manželem, filmovým režisérem Janem Němcem, který také nemohl pracovat. Necítili jste se najednou příliš izolováni?
Ani ne. Tím, jak se rozšiřoval okruh zakázaných tvůrců, kteří nesouhlasili s normalizací, přibývalo u nás návštěv. Z Bratislavy za námi jezdil Juraj Jakubisko, vedle na Hvozdech měl malou chatičku další filmař Pavel Juráček. Němec pořádal větší a větší hostiny a já zase víc a víc uklízela. Když Němec vařil, vyzkoušel sedmnáct pokliček, než objevil, že na hrnci sedí osmnáctá.

Opravdu už vám nikdo žádné koncertování nenabídl?
Jednou k nám přijel Slovák Braňo Hronec s kapelou, že má pro mě byznys. Jeho příbuzný na Slovkoncertu mi mohl zařídit, že bych s jeho orchestrem zpívala v Rakousku a Belgii. Jenomže jsem v té době čekala první dítě, a tak jsem mohla odpovědět jediné: Pozdě, chlapci, pozdě, budeme mít miminko. Moc jsem se na něj těšila, ale v sedmém měsíci začaly komplikace a v osmém jsem potratila. To byla moje největší životní prohra.

Co jste dělala, když jste se nemohla živit jako zpěvačka?
Nezbylo nic jiného, než hledat domácí zaměstnání. Našla jsem ho po velké námaze v družstvu Směr. Jezdila jsem si do skladu pro dlouhé igelitové pásy a doma je na míru krájela horkým řezákem, aby se do nich mohly balit hračky. Vydělávala jsem si kolem dvou tisíc korun měsíčně, což bylo na tehdejší poměry hodně, ostatní si tak často pro práci nejezdili. Po patnácti měsících mi ale řekli, že už mám peněz dost, a ukončili se mnou pracovní poměr.

Jaké byly chartistické výslechy?
Dokázali mě sebrat ve tři odpoledne a držet u nich třeba do šesti, protože věděli, že v pět končí školka a že moje dítě bude muset hodinu čekat s učitelkou na chodníku. Takovéhle schválnosti dělali, ale přes noc si mě tam nenechávali, přestože jsem jim nikdy žádný protokol nepodepsala.

Musela jste být statečná…
Nejsem statečný člověk, byla jsem jen správně naštvaná.

Byla jste za normalizace v kontaktu s bývalými kolegy zpěváky?
Na to se mě lidé často ptají, a já jim odpovídám, že jsme prostě neměli společný chodníček. Já mastila mezi šestou a sedmou do kanceláře a tou dobou nikdo střízlivý z popmusic po ulici nechodí. Maximálně jsem se potkala s Milanem Chladilem, který dokončoval svou bohatýrskou jízdu. Navíc jsem tou dobou špatně viděla, brýle jsem nenosila, protože jsem se styděla, takže jestli někdo přede mnou přešel na druhý chodník, já to nezaznamenala.

To se teď může jevit jako velkorysost. Nikdo z nich se vám nesnažil nějak pomoci?
Václav Neckář se mě snažil dostat zpátky a nedělal nic jiného, než pracoval na svém sebezničení. Musela jsem ho mírnit, aby neblbnul. Stačilo by, kdybych mu jednou zahostovala, a rozpustili by mu kapelu.

Prý se vás zastával také Karel Gott?
Až po revoluci jsem se dozvěděla, že jakmile se Karel dostal do společnosti vlivných lidí třeba z vedení Pragokoncertu, pokaždé se ptal, proč nemůže zpívat Marta… To mi potvrdilo hodně svědků, že můj problém často nadnášel, i když mu samozřejmě nikdo neodpověděl. Alespoň ty papaláše nadzvedl.

Můžete něco říct také ke kdysi velice slavnému triu Kubišová – Vondráčková - Neckář?
S Vaškem Neckářem mám ty nejvřelejší vztahy a o ostatním nesmím mluvit. Ráda bych vám to řekla jadrně česky, ale od svých právníků mám zakázáno o sporu s Helenou Vondráčkovou mluvit. Oni se odvolali, my taky. Vyčkejte na výsledek sporu o ušlý zisk za neuskutečněné koncerty mezi mnou, Martinem Michalem a Helenou Vondráčkovou. Prostě na to bylo uvaleno informační embargo, nezlobte se.

Čeho si u lidí nejvíce vážíte?
Serióznosti.

Máte smysl pro humor?
Hlavně pro ten, při kterém si dělám srandu sama ze sebe, jinak bych nepřežila.

Jednáte impulzivně?
Záleží na tom, co mě zrovna bere. Někdy stačí, když vidím v televizi nějaký pořad, a okamžitě volám Heinovi, že tomuhle národu už nebudu zpívat, protože jsou tady jenom pohrobci Lenina a Stalina. S Milanem si po telefonu pokňučíme nejvíc, jednou má srdcebol on, podruhé já, jednou uklidňuje on mě, podruhé já jeho. Když se zklidním, dám si kafe a cigáro a řeknu si, zase jsi se zbláznila.

PETR PUČELÍK