VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Rozhovor s šéfdirigentem pardubické Komorní filharmonie

Pardubice - Třiatřicetiletý Čech se srbskými kořeny Marko Ivanović se ujme dirigentské taktovky po dvanáctiletém působení Leoše Svárovského

17.7.2009
SDÍLEJ:

Marko IvanovićFoto: DENÍK/Jiří Sejkora

Komorní filharmonie má nového šéfdirigenta, který patří ke známým hudebním osobnostem naší koncertní a operní scény.

Třiatřicetiletý Marko Ivanović se ujme dirigentské taktovky po dvanáctiletém působení Leoše Svárovského a jisté je, že s ním přichází do orchestru všestranná, výjimečná osobnost, kterou poznají návštěvníci koncertů našich předních orchestrů, ale i divadelních pražských a mimopražských scén včetně Národního divadla či Státní opery. Jako skladatel se věnuje nejen komornější orchestrální tvorbě, ale též jiným hudebním žánrům, na svém kontě má i autorství mnoha scénických, rozhlasových a filmových hudeb…
Marko Ivanović je prostě nepřehlédnutelná osobnost, navzdory svému mládí už dokonale zabydlená na hudebním Olympu.

Proč se o vás říká, že jste poloviční Čech?
„Mohou za to rodiče, tedy především tatínek, který je ze Srbska, kde jsem vlastně prožil polovinu života. Ostatně vracím se tam pořád, je to můj druhý domov, mám zde příbuzné, známé…“

Zde také začalo vaše namlouvání s Paní hudbou?
„Rodiče mě zkrátka zapsali do hudební školy, která měla pouze dvě oddělení – klavírní a akordeonové. Takže jsem měl jednoduché rozhodování, přesto jsem však časem zjistil, že mne více než cvičit etudy baví si u klavíru hudbu vymýšlet. Prostě jsem pochopil, že mne přitahuje kompoziční činnost. I tak ovšem nechápu, když se vracím do té doby, jak mě mohli vzít na pražskou konzervatoř. Neviděl jsem tehdy jiné noty, než pro klavír, což se ostatně také u přijímaček projevilo. Z dnešního hlediska mi to přijde skutečně velmi úsměvné.“

Zřejmě jste byl velký talent?
„No, já nevím, jen tak pro ilustraci – když jsem nastoupil na konzervatoř do prvního ročníku, tak na jedné z prvních hodin přišel kolega, klavírista, nesl cosi v ruce a řekl, že má partituru prvního Mahlera. Začal hrát a já si v duchu říkal – dodnes si to živě pamatuji – co je to partitura a co je Mahler. Kamarádi mi to vysvětlovali a já se díval do těch not a říkal jsem si – má to logiku, tahle flétna je vysoko, tak proto píská vysoko, tudíž je nahoře a basy jsou zase dole. Prostě jsem byl ve svých patnácti letech taková nepopsaná kniha.“

Na jednu stranu to bylo dobré, ne?
„Kantoři zřejmě doufali, že budu tvárný, proto mě asi vzali.“

Proč vás to tak táhlo do Prahy?
„Maminka je Češka a já jezdil do stověžaté matičky každý rok nejméně dvakrát za babičkou. Praha byla mým vysněným městem. Navíc rčení – Co Čech, to muzikant – nám bylo od malička vtloukáno do hlavy, byť v naší rodině se nikdo profesionálně vážné hudbě nevěnoval. Nicméně to povědomí, že Praha je hudební mekkou Evropy, jsem bral jako hotovou věc, nic lepšího jsem totiž neviděl.“

Vzpomínáte rád na konzervatoř?
„Docela rád, ale raději vzpomínám na Akademii múzických umění. Sice, když se bavím s kolegy, ne každý to takhle cítí, kdekdo ji bere jako neosobní, studenou instituci, v níž se lidé ani moc nepotkávají. U mě je to naopak, teprve na akademii jsem se potkal s lidmi, kteří měli podobné názory jako já a dalo se s nimi plodně debatovat. Přesto, když si zpětně vybavím konzervatoř, i tam jsem potkal řadu, hlavně kantorů, kteří mne neuvěřitelným způsobem ovlivnili.“

Byl někdo, kdo vás ovlivnil přímo životně?
„Rozhodně Miroslav Košer, to byl můj první profesor dirigování a já byl zase jeho prvním žákem. Jeho přístup k hudbě a vztah ke sborové literatuře mě přímo nadchnul a jakoby navedl k tomu, jakým jsem dnes dirigentem.“

Kdy padlo rozhodnutí se jím stát?
„Bylo to těsně předtím, než jsem se hlásil na pražskou konzervatoř, tenkrát ještě na skladbu. To jsem byl v bývalé Jugoslávii a díval jsem se na televizi, kde běžel záznam z Pražského jara s Českou filharmonií a dirigentem Zdeňkem Košlerem. Nadšeně jsem poslouchal a říkal si, že musím do té Prahy, abych mohl takhle dirigovat jako ten pán. No, zatím se mi nesplnilo dirigovat zahájení Pražského jara, je to hodně vysoká meta, ale rád bych si to zkusil.“

Kdy jste vlastně začal skládat?
„V sedmi letech, jestli se to dá nazvat skládáním. Ono je to tak, když se člověk naučí první krůčky na klavír a je schopný už něco zahrát z not, tak pokud má nějaké kompoziční sklony a tendence , nedá mu to a začne si něco zkoušet. Což byl můj případ, má první skladba se jmenovala Král a má osm taktů, dodnes si ji pamatuji.“

Pak přišly další, jaké byly?
„V jakoby chopinovském stylu, ale já jsem už tenkrát věděl, že to je vlastně takový retrostyl, že nemluvím aktuální řečí. Zároveň mi tou dobou nic neříkala soudobá hudba, kterou sem občas slyšel v televizi. Přišla mi spíše odpudivá, nezajímavá, a tak už před přijímačkami na konzervatoř jsem řešil, jak si vytvořit svůj styl, aby se mi zároveň líbil a aby to bylo něco nového aktuálního.“

Podařilo se?
„Řeším to stále. Lidé, kteří mne znají, ty skladby poznávají a tvrdí, že mají osobitost. Nicméně ten jakoby svár moderního a nového s tím poslouchatelným nebo obecně přijatelným je pro mě věčnou otázkou. Snahu popularizovat občasnou vážnou hudbu mám dodnes.“

Někteří interpreti vyčítají současným skladatelům, že jejich dílům poslouchatelnost chybí, proto je také neradi hrají.
„To je ta určitá naše národní vlastnost – konzervativní přístup k muzice. Já to nemyslím zle, ale je to tak, spíše se zaobírat už prověřenými hodnotami. Jakmile je něco nového a na první pohled se to neposlouchá lehce, tak reakce většiny interpretů jsou odmítavé. Je to jistě i tím, že ta hudba je těžká na hraní a zabývat se něčím, z čeho se pak vyklube nesmysl, tak to se nikomu nechce. Naštěstí jsou výjimky, okruh interpretů, kteří vyhledávají současnou vážnou hudbu a jsou rádi, kdy mohou pomoci něčemu novému na svět, byť se ukáže, že je to třeba omyl. K nim patřím i já.“

Proto jste nedávno s takovou chutí a elánem dirigoval v Národním divadle koncert k výročí republiky?
„Tam žádné novoty nebyly, tedy kromě koláže, která vznikla díky evropským hymnám. Ale přiznám se, že rád spolupracuji s divadlem bratří Formanů a vůbec divadlem obecně. Vztah viděného a slyšeného mne láká, proto jsem se i tímhle směrem jako skladatel orientoval, ať už se to týkalo mé absolventské skladby, která byla vlastně komorní operou či šlo o desítky hudeb k představení. Projevuje se to i tím, že vedu pro skladatele seminář scénické a filmové hudby na AMU.“

Pojďme ke Komorní filharmonii Pardubice, čím vás zlákala?
„Vyloženě mne uchvátila. Už proto, že se jedná o komorní těleso, kde se jednotliví hráči neschovávají v anonymitě. Jsou to lidé, kteří mají chuť hrát a umí to výborně. S pardubickými filharmoniky jsme se už potkali na řadě projektů, ale nebyla to pravidelná zkoušková činnost, takže se moc těším.“

Určitě máte představu – co dál?
„Je otázkou, jak se představa potká s realitou. Samozřejmě, že i pardubický orchestr, tak jako všechny, má své slabé a silné stránky. Hrozně rád bych zapracoval na těch slabších a silné podtrhnul. Hlavně ovšem bych se chtěl orchestru naplno věnovat, nefungovat jako nějaký častěji hostující dirigent, ale člověk, který bere odpovědnost za zvuk a kvalitu tělesa. Rád bych se také pokusil o větší podchycení mladých lidí, studentů. Pět let jsem učil na hudebním gymnáziu a myslím, že jsem přišel na to, jak komunikovat s věkovou kategorií od patnácti let výše. Podle mne je to ideální publikum pro vážnou hudbu, právě proto, že to jsou lidi, kteří mají široké vzdělání, jsou osobnostně zralí a jediné, co je odlišuje od ,dospěláků’, je určitá životní zkušenost. To je v tomto okamžiku spíše ku prospěchu, nejsou totiž zatíženi předsudky, jsou otevření novým věcem, které je zajímají, v nichž by se mohli intelektuálně realizovat. Právě s kolegou Petrem Kadlecem jsme rozjeli v České filharmonii cyklus osvětových koncertů, kdy jsme před publikem gymnaziálního složení rozebírali jednotlivé skladby, ukazovali, jak jsou komponované a pak je zahráli. Je pravdou, že tento způsob výkladových koncertů, v nichž jsme se snažili zapojit diváky do diskuse nad díly, měl ohlas. Rád bych i v Pardubicích rozjel něco podobného, třeba formou výkladových generálních zkoušek anebo svébytného cyklu. Na příští rok plánujeme minicyklus dvou koncertů pro rodiče s dětmi. Uvažujeme i o dalším projektu zaměřeném na starší mládež.“

Milada Velehradská

17.7.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Listopad je třetím nejlepším měsícem v historii pardubického letiště

Videosouhrn Deníku – středa 13. prosince 2017

Videosouhrn SPECIÁL: Česko zpívalo koledy. Podívejte se

Z Brna do Jindřichova Hradce. Ve třech dnech

Pardubice – Putování po vlastech českých i moravských. Pardubičtí basketbalisté mají v první polovině tohoto týdne vskutku napilno. V pondělí otevřeli s Brnem páté kolo Českého poháru. Po divokém průběhu nakonec pod Špilberkem zvítězili a do odvety si přinesli devět bodů k dobru.

Největším problémem jsou nedořešené ekologické zátěže

Pardubice – Továrna, která před rokem 1989 patřila k největším zaměstnavatelům, ale také k největším znečišťovatelům životního prostředí v kraji, se mění. Synthesia prošla za posledních pět let výraznými změnami.

Druhá sada prstenů ozdobila Clippers

Pardubice - Juniorská NBA League: Pardubická základní škola, která nosí název Indiana Pacers, zůstala těsně pod vrcholem.

Pardubičtí florbalisté sebrali hrobníkovi klíč od skladu s nářadím...

Pardubice – Husarský kousek. Pardubičtí florbalisté prohrávali v utkání se silnými Vítkovicemi už o čtyři branky. A v první třetině byli zralí na ručník. Jenže sokolové zápas nezabalili a silou vůle dotáhli utkání do prodloužení. V něm stejně jako na půdě soupeře „umřeli“ náhlou smrtí.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT