Před čtyřmi lety pod jeho režijní taktovkou na hradu Kunětická hora vzniklo nádherné představení Cikáni jdou do nebe. Před dvěma lety s pardubickými herci zase nastudoval na Malé scéně ve dvoře Východočeského divadla nezapomenutelné Bláznovy zápisky. A teď přichází znova výborný režisér a charismatický člověk, jehož inscenace nenechávají diváky lhostejnými MARIÁN PECKO.

Přišel přímo ze zkoušky na Kunětické Hoře, mírně sežehnutý sluníčkem a hodně unavený. Přesto mu nechyběla dobrá nálada a úsměv na tváři. Vlastně není divu, když režíruje tak slavnou Shakespearovu komedii Sen noci svatojánské, která bude mít již zítra večer od 20.30 hodin na „Kuňce" veřejnou generálku a v sobotu a v neděli pak první a druhou premiéru.

I když se sama režiséru Peckovi přiznávám, že mi tento žánr na něj až tak nesedí…

„Proč ne, já mám humor rád. Samozřejmě že bulvár či podobný druh inscenací nedělám, ale konverzační komedie jsou mi blízké. Humor považuji za důležitý, přitažlivý, není něčím, co bych si zakazoval. Na druhé straně Sen noci svatojánské není až tak na první pohled obrovská komedie, byť mu humor rozhodně nechybí, Shakespeare ho tam zakomponoval dost. Řekl bych to tak, že humor je znakem síly, intelektu, takže se ho pokoušíme poctivě hledat."

Co vás nalákalo k inscenování tohoto titulu? Nedávno jste například inscenoval Shakespearova Richarda III., ten však byl z jiného soudku, ne?

Obecně jsou mi blízké Shakespearovy historické hry a tragédie, víc než komedie, ty mne neoslovují. Ne že bych je nějak zpochybňoval, je to asi můj problém, prostě si k nim neumím najít cestu… A právě Sen noci svatojánské je výjimkou. Možná tím, že je hrou o divadle, divadelnosti, o proměnách, snech, celým tím tajemným a magickým světem elfů, víl, čarodějů, záhrobí… Je to inscenace, která hovoří o hledání harmonie v životě, vyrovnání se s věcmi, které jsou okolo nás. Je to takový příjemný Shakespearův žert na téma lásky a nelásky, stálosti a nestálosti, okouzlení poetickým světem snů a vlastního nitra. Pro mne je to prostě velmi pěkná pohádka pro dospělé.

A právě pohádky děláte velmi rád, že? Navíc prostředí Kunětické hory dodají Snu patřičné „grády" .

Největší grády tomu skutečně dodává Kuňka. Máme výhodu, že nemusíme exteriér vyrábět, prostě ho máme a tak se ho snažíme celý zaplnit dobrým divadlem. Neděláme to tak, že postavíme jeviště a potom na něm zahrajeme představení, které se může hrát kdekoliv v jiném prostoru. Snažíme se využít genius loci celé scenérie Kunětické hory, rozhýbat ji… Je také moc důležité, jak k tomu přistoupí herci, zda jsou ochotni a schopni zaplnit svou expresivitou celý prostor. Herecký jazyk se totiž musí používat jinak než v kamenném divadle. Představení je v jiných podmínkách. A tak uvidíme, jak to dopadne. To víte, na Kunětickou horu jsem se vrátil po čtyřech letech, kdy jsme tu nastudovali Cikány, ti šli z Kunětické hory do nebe, uvidíme, kam odtud pošleme Sen noci svatojánské.

Jakou roli hraje v tomto pardubickém představení hudba?

Mám snahu v divadle neprotěžovat žádnou z uměleckých složek, které tvoří divadelní představení. V zásadě kladu na nezastupitelné místo jak hudbu, tak slovo, pohyb, to všechno přece vytváří inscenaci. A muzika? Drží pohromadě představení, určuje jeho rytmus, poradí hercům, jak vnímat situaci, dělá napětí, kontrapunkt. Hudba bude i tentokrát, budeme dokonce zpívat. Shakespearova slova přímo volají po odzpívání, ale zase ne moc, tak akorát.

Jak se vypořádali s Shakespearovými verši herci?

Věnujeme se veršům, blankversu, některé momenty ctíme, jiné se snažíme vyjádřit současným jazykem, abychom byli srozumitelní, další momenty ponecháváme, pokud chceme některé pasáže tak zvaně chtěně patetické… Naštěstí pracuji s talentovanými herci, takže žádný problém nevidím.

Znáte většinu z nich, takže jste si mohl vybrat?

Úplně volnou ruku jsem ve výběru neměl. Pardubické divadlo má hodně premiér, herci jsou dost vytížení, jsou paralelně obsazováni. Navíc v představení účinkují i hosté z pražských a brněnských hereckých škol, takže je samozřejmě úroveň různorodá. Nicméně mám pocit, že obsazení je dobré a vydařilo se.

Takže se těšíte?

Mám rád divadlo a těším se vždy. Jsem vděčný, že mám takovou práci, považuji to za velký dar, že v životě, který jsem dostal, mohu komunikovat s lidmi prostřednictvím společného díla. Stále mne to baví, až mě to někdy překvapuje. Ale ano, těším se na výsledek a věřím, že mé další setkání s Východočeským divadlem v Pardubicích bude smysluplné.

Milada Velehradská