O zahájení jedenáctého ročníku Grand Festivalu smíchu se v pondělí postaralo Městské divadlo Brno. Jejich interpretace notoricky známé komedie Jaroslava Žáka Škola základ života se u pardubického publika setkala s velmi vřelým přijetím.

Filmy pro pamětníky nejsou v současné době žádným velkým tahákem na diváky a televize je tak nasazují spíše sporadicky a do méně atraktivních časů. To však určitě neplatí pro dva filmy režiséra Martina Friče ze středoškolského prostředí. Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše jsou dodnes oblíbené a smějí se jim příslušníci hned několika generací. Divadelní adaptace prvně jmenované komedie se samozřejmě nemůže vyhnout srovnání se slavným filmem.

Vlastní cesta

Režisérka Hana Burešová, která pro brněnské divadlo hru připravila, jde svou vlastní cestou, film nijak nekopíruje, přesto se její inscenace slavné filmové veselohře kvalitativně vyrovná.

Burešová se na divadelních prknech nesnažila vytvořit realistickou komedii, ale vsadila na výraznou stylizaci a hereckou nadsázku. Přes možné počáteční problémy s tímto stylem, které mohou mít někteří milovníci Fričových filmových přepisů, se ukázalo, že se režisérka brněnské inscenace vydala správným směrem. Divák se dočká snad všech památných hlášek a scén, ale přibydou i některé nové.

Velkou novinkou jsou třeba naživo hrané šlágry třicátých let, které inscenaci posunují bezmála k muzikálovému žánru. Z hudebních výstupů nad všechny ční píseň Sám já chodívám rád v excelentní interpretaci bývalého člena souboru Východočeského divadla Pardubice Milana Němce, kterému se podařilo dokonale vystihnout prvorepublikovou atmosféru. Za zmínku stojí i ztvárnění trampského songu Lká ukulele tmou, které zase zahraje na melancholickou notu.

Režisérka Burešová, které se k této komedii vrátila již počtvrté, dala velký prostor hercům Městského divadla Brno. Tento divadelní ansámbl je známý bezvadnou souhrou a výraznými individualitami. Škola základ života je inscenace, kde v podstatě nenajdete malou roli. Žádný z herců zde není pouhý statista, všichni mají prostor na to, aby vtipně rozehráli charaktery svých postav. Z řad žáků jsou nejlepší Milan Němec v roli estéta Daniela Boukala (jeho popis bitvy na Bosworthském poli je skutečně k popukání) a Viktor Skála, který ztvárnil populární postavu repetenta Čuřila. Lenka Janíková v úloze tiché jedničkářky Novákové dokazuje, že opravdu není malých rolí. Ačkoliv její repliky by se skoro daly spočítat na prstech jedné ruky, stejně je díky komicky vyšinuté choreografii jednou z hvězd večera.

Proferský sbor nejlépe zastupuje Jan Mazák jako třídní učitel Kolísko a Martin Havelka coby šarmantní a pokrokový učitel Cafourek. I všichni ostatní protagonisté ale podávají zajímavé a zapamatovatelné výkony.

Kandidát na cenu

Ačkoliv rozvernost z brněnské inscenace jen čiší, dovolila si Hana Burešová udělat za celým představením nejednoznačnou tečku.

Zatímco filmové zpracování končí vlastně happy endem, konec divadelní adaptace tak veselý není.

Navíc se inscenace neodehrává ve vzduchoprázdnu, a tak alespoň symbolicky reflektuje smutný osud českého národa po roce 1938.

Brněnský soubor hned v první den festivalu nastavil laťku velmi vysoko. Škola základ života je určitě jedním ze žhavých kandidátů na cenu Komedie roku.

Lukáš Dubský