Kavkazský křídový kruhRecenze 80%Lukáš Dubský

Brecht se tak na pardubické jeviště vrátil po 35 letech.
Kavkazský křídový kruh vychází z legendy o dvou matkách soupeřících o dítě.

Tento příběh je známý nejen z čínských legend, ale také z Bible, kde je soudcem král Šalamoun. Brecht svou hru napsal v americkém exilu v době druhé světové války, režisér pardubické inscenace Petr Novotný ji posunul až do současnosti.

Aby se taková aktualizace povedla, bylo nutné zbavit se rámování celé hry. Brecht uplatnil v Kavkazském křídovém kruhu princip divadla na divadle, kdy si celou legendu připomínají kolchozníci svádějící souboj o jedno údolí. Inscenátoři ponechali hru ukotvenou v oblasti Kavkazu, ale prostředí spíše připomíná současný Irák nebo Sýrii.

Povedená paralela

Paralela s dnešní dobou je povedená. Válečný chaos, kde už se ani neví, kdo proti komu vlastně bojuje. Krutého vládce svrhnou najatí žoldáci, aby pokračovali v krvavém běsnění, dokud je nesvrhnou radikální fanatici…
U některých situací člověk skutečně může nabýt dojmu, že je nenapsal Brecht před 70 lety, ale že se o nich psalo ve včerejších novinách.

Proto je možná trochu škoda, že když už inscenátoři zvolili tento aktualizační přístup, tak si nepořídili rovněž nový překlad Brechtovy hry.

Jazyk dramatu je uzpůsoben tomu, že se má jednat o časově neukotvitelnou legendu. Při posunu do současnosti ovšem znějí některé dialogy zbytečně knižně. Doplatily na to především milostné scény Gruši a Simona, které nepůsobí přirozeným dojmem.
Druhou linii hry tvoří příběh opilce Azdaka, jenž se v panujícím bezvládí stává městským soudcem. I z této dějové linky čiší až mrazivá aktuálnost – o vině a trestu mohou v chaosu válečné zóny rozhodovat samozvaní soudci, pro které platné zákony neznamenají zhola nic. Azdak je postavou s typickými švejkovskými rysy. Válku přežívá díky své drzosti a předstírané hlouposti, a i když má často namále, dokáže se dostat i ze situací zavánějících šibenicí.

Oproti českému Švejkovi je ovšem Azdak poťouchlejší, dokáže využívat a zneužívat své nové funkce k vlastnímu pobavení a obohacení. V kritickou chvíli soudu o dítě se ale jaksi mimoděk zachová lidsky správně. Právě linie Azdakových soudních eskapád dostává do pochmurného prostředí značnou dávku humoru, byť někdy dost krutého.

Velkou měrou k tomu přispívá i Ladislav Špiner, pro kterého je Azdak příležitostí k rozehrání mnoha komediantských eskapád.

Šance pro nováčky

V Kavkazském křídovém kruhu svěřil režisér většinu velkých rolích nováčkům, kteří si ale nevedli vůbec špatně. Josef Láska dokázal na malém prostoru přesvědčivě vybudovat postavu vojáka, který se po návratu z války dočká trpkého zklamání, když zjistí, že jeho Gruša se mezitím vdala. V krutých bojích ovšem neztratil lidskost a dokáže jí odpustit a pomoct.

Veronika Macková měla v roli Gruši těžkou úlohu. Její služka, která se ujme opuštěného dítěte, je snad jedinou čistě kladnou postavou celé hry. Macková si nemůže pomáhat ironií a sarkasmem, kterou mají předepsanou ostatní postavy, přesto se jí podařilo ztvárnit Grušu uvěřitelným způsobem.

Její Gruša není svatá, je to normální holka, jež zpočátku pochybuje o smyslu svého počínání, aby pak k dítěti cítila skutečnou mateřskou lásku.

Postavu její soupeřky, guvernérovy manželky, vykresluje nová členka pardubického souboru Jana Ondrušková hrubými tahy jako veskrze nesympatickou mondénní paničku, kterou dítě zajímá jen kvůli statkům, jež jsou s jménem malého Micheila spjaté. Závěr, v němž „pravá" matka odchází s dítětem a svým milým, by mohl připomínat hollywoodský happy end. Pozorný divák ovšem tuší, že je to naděje jen dočasná, která skončí ve chvíli, kdy se válečný chaos vrátí do ulic. A to jistě nebude trvat dlouho…
Epický příběh, milostná zápletka a pochmurné prostředí protknuté výraznou groteskností dělají z představení velmi zajímavou podívanou, která navrch hodně vypovídá i o dnešním světě.