Mladý režisér Jiří Strach opět pilně natáčí televizní film. Pardubice už sice štáb před několika dny opustil, ale brzy se sem opět vrátí.

Tentokrát jde o detektivní příběh nazvaný Ďáblova lest, který je inspirovaný Codexem gigas – Ďáblovou biblí, z níž je vytrhnuto osm stránek…
Během pauzy při natáčení si režisér našel čas k malé procházce po starém městě, takže jsme ho zastihli před domem, kde bydlel jeho filmový partner a přítel Milan Sandhaus.

Vynikající herec Východočeského divadla navždy opustil jeho prkna, která znamenají svět, 17. dubna 1998. „Zrovna dnes jsem si na něho a jeho milou ženu Táňu vzpomněl při natáčení hned dvakrát. Musel jsem se jít podívat do oken jejich útulného bytu a zavzpomínat na návštěvu ve zdejší nemocnici, několik dní před jeho smrtí. Milana jsem měl strašně rád,“ líčil režisér.

„Když jsem s ním točil filmový western Cesta na jihozápad, tak jsme byli skoro tři měsíce na Altaji, což je pohoří na hranici Ruska, Mongolska a Číny. Bydleli jsme tehdy ve stanech a celé to léto bylo takové trampské se vším všudy. Filmový štáb mě vlastně dal Milanovi ,na krk’, takže jsem s ním byl ve stanu a on se o mě skutečně vzorně ,dědečkovsky’ staral,“ vypráví.

„Doslova jsem se s ním skvěle sžil, měl se mnou velkou trpělivost, byl skvělý herec a hodně jsem se od něho naučil. Moc mě mrzí, že jsem pak neměl čas, abych za ním vícekrát do Pardubic zajel. Dodnes si vzpomínám, jak večer po natáčení seděl u ohně a říkal: ,Co asi teď dělá moje Táňa, bude asi s kluky na chatě u vody.’ Myslel na ně několikrát za den, s jeho ženou ho spojovalo velké pouto, což všichni obdivovali. Bohužel jsem se s Milanem pak setkal až ve chvíli, kdy propukla jeho choroba. Velmi ho obdivuji za to, jaký byl optimista, nic neztratil ze svého šarmu, elegance, osobního kouzla,“ vysekl „Sandymu“ poklonu Jiří Strach. „Vždy se mi vybaví i jeho obětavá a milující žena Táňa, která se o něho tak příkladně v posledních měsících starala, trávila s ním dny v nemocnici, ani na okamžik ho nepustila z očí. To je něco úžasného, obzvlášť v naší době, kdy každé druhé manželství se rozpadá a lidé si nerozumí. Je to pro mě životní vzor toho, jak dva lidé mohou spolu žít šedesát let, mít se rádi, milovat a zůstat spolu do posledního okamžiku pevně semknuti. Je to už ne〜uvěřitelných deset let, co zem〜řel, ale já na něj do smrti nezapomenu. Lituji jen toho, že už s Milanem nenatočím žádný film, protože to byl výtečný člověk a herec. Patřil mezi první ligu umělců, s nimiž tak rád pracuji.“

(Milada Velehradská)