Ve východních Čechách působíte celkem často. Na repertoáru Klicperova divadla v Hradci Králové máte v současnosti čtyři inscenace. Jak došlo k vaší spolupráci s Východočeským divadlem?
Oslovila mě dramaturgyně Jana Pithartová, která viděla některé moje inscenace. Našli jsme vhodný termín a pak jsme začali vybírat titul. Původně to mělo být něco vážného, ale říkal jsem si, že v Pardubicích mají komedie tradici, tak se mi zdálo příhodnější zvolit tento žánr. I když Společenstvo vlastníků není jen komedie.

Překvapilo vás, že má tohle dílo pevný text? Protože režisér Jiří Havelka obvykle pracuje spíš tak, že nechává velký prostor pro improvizaci herců.
Četl jsem tu hru v časopise Svět a divadlo, ale myslel jsem si, že to může být jen záznam představení. Když mi ale přišla nabídka této hry z divadelní agentury, pochopil jsem, že je to skutečně pevný text. Hned jsem po tom skočil, jen jsem měl strach, aby se toho jinde nechopili dřív.

Došlo s pardubickým divadlem rychle ke shodě na Havelkově hře?
Nejprve jsme licitovali s nějakým titulem, který se bude dělat příští sezonu. Společenstvo vlastníků mi ale přišlo aktuálnější a zajímavější, takže jsem byl rád, že jsme se na tom poměrně rychle shodli.

Hra se odehrává na schůzi vlastníků bytových jednotek, což je situace, kterou dost diváků osobně zná. Máte i vy osobní zkušenosti se schůzemi SVJ?
Kupodivu ne. Nejsem vlastník, ale mám zkušenost s jinými schůzemi. Pro mě je zajímavé, že výběr lidí na takové schůzi je vyloženě nahodilý a jde napříč ekonomickou, společenskou i inteligenční vrstvou obyvatel. Střet těchto lidí pak bývá velmi dobrý materiál.

Co vás na Havelkově hře nejvíc zaujalo? Je to téma rozdělené společnosti, ve které se lidé nedokáží na ničem dohodnout?
Repliky jsou strašně vtipné. Pro herce to musí být lahůdka, jak postupně mohou odhalovat charakter svých postav. Vede to k řadě komických situací, i když to má i temnější tóny. Ale nic fatálního se ve hře nestane. Nikdo neumře.

Hradecké a pardubické divadlo jsou od sebe vzdálené jen asi 20 kilometrů, ale skladbou repertoáru se od sebe dost liší. Můžete nějak srovnat rozdíly v práci pro tato dvě divadla? Nebo se to moc neliší?
Abych si nenaběhl. (smích) Klicperovo divadlo je flexibilnější, střídaly se tam různé éry, takže je emočně takové rozkmitanější, změny a odchody jsou tam dramatičtější. Je ale poznat, že lidé tam dokáží skoro cokoliv a to velmi rychle. Východočeské divadlo je více institucionalizované, je tu skvělý servis na profesionální úrovni. Pardubice víc působí dojmem velkého divadla, Hradec má v sobě něco ze studiové scény. Ani jedno není špatně. Myslím si, že se obě divadla hezky doplňují, necítím mezi nimi žádnou řevnivost.

Vy jste režíroval skoro po celé republice, od Chebu až po Opavu. Je pro vás zajímavější pracovat s různými hereckými soubory, než být v angažmá v jednom divadle?
To je těžká otázka. Jak stárnu, tak si říkám, že by pro mě bylo pohodlnější být někde kmenovým režisérem. Dvakrát jsem byl v angažmá, ale většinu času jsem na volné noze. To je výhodnější v tom, že člověk zodpovídá jen za tu svou inscenaci. Nevýhodou je, že nemůže nijak ovlivnit chod divadla, kde pracuje. Být v angažmá znamená i větší administrativní zátěž.

Co vás v této divadelní sezoně ještě čeká?
V zimě budu v Liberci dělat komorní hru od Floriana Zellera, což je autor, kterého jsem pro česká divadla kdysi objevil. Na závěr sezony pak budu v Hradci Králové dělat velkou inscenaci na motivy Tří kamarádů Ericha Maria Remarqua.