Moderní drama, antický rozměr

Byť jde o současné drama, nechybí mu antický rozměr, osudy hrdých, nezdolných charakterů jsou plné hledání vlastních kořenů, niterně ženského způsobu objevování identity, otevírání „třinácté komnaty“ a schopnosti přijmout sám sebe, bez vnitřní rezignace.

Hlavní hrdinka Maja volí smrt, protože nechce slevit ze svých nároků na lásku, štěstí, chce odpustit a splynout s očistným vodním živlem, zůstat nesmrtelnou tak, jako babiččin devítiprstý rybář či víla Coillte. Je to pro ni prostě jediný způsob svobodného jednání…

Tak jako v ostatních hrách Mariny Carr, hrají i v této hře nemalou roli postavy, které již nejsou mezi živými a vytvářejí tak určité napětí z něčeho postrádaného, nedokončeného či nezaslouženě dokonalého. Jisté je, že tím, jak předem předznamenává katastrofu, umožní divákovi se s ní včas vypořádat a pochopit ji. Nakonec autorčino vnímání smrti jako přirozené součásti života je údělem jejích hrdinek, které umírají na lásku.

Půvab hry je dán nejen propojením mytologické, magické a existenciální reality venkovského Irska se silným zážitkem Májiny smrti, ale i memoárovým charakterem a odstupem spojeným s jakýmsi lyrickým, humorným i tragickým nadhledem a hravostí, které vzpomínky umožňují. Takže Maria Carr nám otevírá světy a krajiny, které jsme si už odvykli vnímat a nechceme o nich přemýšlet.

Maju nastudoval s pardubickými herci Michael Tarant, z jehož režie je cítit náklonnost k autorce. Tato spřízněnost duší přinesla své ovoce v podobě ojedinělé inscenace podpořené hudební filmovou koláží, počínaje irskými melodiemi a konče etnickou hudbou.

Písně Jiřího Šlupky Svěráka jsou podmanivé, jejich nahrání perfektní, je v nich cítit mystika, tajemství snů, podvědomí a krása. Tarant také v plné míře zúročuje hutnost dialogu (k jehož úspěšnosti přispěl překladatel Jan Hančil) s použitím všech jevištních prostředků, tedy i scény Dany Hávové. Pozitivním přínosem je i pohybová spolupráce Václava Červa a Kateřiny Malé.

Příběh o přijetí tragického údělu

Z účinkujících zůstane nadlouho v paměti diváků výkon Jindry Janouškové v titulní roli. Vnitřní boj Maji a Roberta je strhující – Daniel Rous se v této postavě vrátil na pardubické jeviště s plnou parádou. Dalším vrcholem inscenace je babi Fraochlán Zdeny Bittlové. Neúprosný kritik svých dcer i milující babička. Bittlová ji dává několik podob od drsné, panovačné až po tu jemnou, vroucí a citlivou duši stvořenou pro lásku.

Hra Mariny Carr a její pohled na ženský a mužský princip je nesporně obohacením repertoáru Východočeského divadla, rozšiřuje jeho orientaci o bytostně současné téma a přináší na jeviště skutečný divadelní zážitek. Příběh o přijetí údělu, i když tragického. V tom vzepětí je totiž určitá krása, očista a touha po přirozeném lidském štěstí, naplnění čistých tužeb.