Bílá nemoc
RECENZE 60%Lukáš Dubský

Světem se šíří smrtelná choroba podobná malomocenství. Už několik let na ní umírají miliony lidí, lékařské kapacity jsou bezradné. Až praktický doktor Galén nalezne na chorobu lék. Odmítá ho ale vydat, dokud vládcové všech zemí neodsouhlasí věčný mír. Takový názor je ale v zemi, které vládne diktátorský Maršál, dost nepopulární.

Čapkovo dílo sice zná každý středoškolák, ovšem na jevišti ho často neuvidíte. Je totiž hodně spjato s dobou svého vzniku v roce 1937. Do postavy Maršála si tehdy lidé mohli projektovat nejen Adolfa Hitlera, ale i další charismatické vůdce té doby, jakými byli třeba Franco ve Španělsku či Mussolini v Itálii. Popudem k napsání příběhu byl pro Čapka konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených diktatur.

Režisér Mikoláš Tyc se chtěl na hru podívat dnešním pohledem a vytáhnout z ní absurdnost a grotesknost některých situací. To se mu podařilo především na začátku představení, kde jsou některé scény rozehrány v komediálním duchu (nejvíce asi samolibý rozhovor doktora Sigelia s novinářkou). Postupně ovšem takových momentů ubývá.

Ohrožení charismatickými diktátory ženoucími svůj národ do „vlastenecké" války dnes není téma, které by v Evropě rezonovalo (snad s výjimkou putinovského Ruska). Navíc nejvyšší podporu má nyní politický extrémismus mezi nejnižšími příjmovými skupinami obyvatel, tedy mezi Galénovými chudými. Paradoxně tak nejaktuálněji působí scény s typizovanou rodinou, jejichž přístup je čecháčkovsky pasivní – dokud se nás Bílá nemoc netýká, nebudeme ji řešit.

Režisér Tyc obsadil do role doktora Galéna Milana Němce, který se ukázal jako vhodný představitel. Galén v opraném svetru není typickým hrdinou. Schází mu sebevědomí, k ostatním se chová slušně až poníženě. Přesto 
v sobě nachází sílu odolat nátlaku a dál rozvíjet svou utopickou vizi. Němec dokáže Galénovu nejistotu vystihnout drobnými gesty i jemným zadrháváním v řeči.

Z ostatních herců zaujmou především Tomáš Lněnička jako samolibý doktor Sigelius či Jiří Kalužný v roli Otce pronášejícího rozsudky smrti v obýváku nad novinami. Čapkova modelová hra není jen obrazem své doby, je to rovněž zručně napsané drama se zajímavou zápletku a slušnými dialogy. Doba, ve které by však skutečně „tnula do živého", je už – doufejme – pryč.