Plesy pro mě byly dlouho tabu, říká Václav Vydra. Pak ale nastal zásadní zlom

Vaši pejsci jsou vám neustále v patách. Stalo se, že za vámi někdy přiběhli i na jeviště?
Jo, v Berouně během představení Blbec k večeři.

To se tam i hodilo, ne?
Neřekl bych, ale diváci byli nadšení. Bud a Buffy jsou divadelní psi, už se mnou něco zažili. Mají průpravu z Divadla na Vinohradech, kam si je beru, když večer hraju.

V angažmá zmiňované scény jste sedmadvacet let, považujete se už za barda?
Nedávno jsme se o tom bavili během natáčecí pauzy s mladšími kolegy a kolegyněmi. Ptali se mě: „Chodíš na poslední chvíli – co tomu ti bardi na Vinohradech říkají?“ Zamyslel jsem se a pak jsem jim řekl: „Já jsem bard!“ Protože co si budeme povídat, věkem jsem se k nim už posunul - ve vinohradském divadle jsem dnes jedním z nejstarších herců. Ještě starší je akorát Sváťa Skopal a pak Jaroušek Satoranský, kterého považuju za poslední pochodeň té starší herecké éry.

KVÍZ: Milovala divadlo a dva muže. Co víte o životě herečky Dany Medřické?

Její součástí byli váš děda, otec i máma. Zanechali pro vás po sobě nějaký otisk?
Mám stejnou šatnu jako děda i táta, takže si můžu představovat, jak se jim třeba sedělo na této židli a podobně… A ano, někde tady ten jejich otisk je. Ale obávám se, že až se začne vinohradské divadlo rekonstruovat, všechen genius loci tím zmizí. Vím, co to udělalo s Národním divadlem, když vybourali obvodové zdi a postavili ho zevnitř znova. Pak už to nebylo to divadlo, kde hrál můj děda, Vojan a já nevím, kdo všechno.

Udělili vám rodiče pro vaši profesi nějakou radu?
Zásadní radu mi udělila máma, když mi řekla: „Vašíku, nehraj, prostě buď!“ Myslím, že časem si na to přijde každý sám, ale každopádně je potřeba na to myslet, mít to zasuté v hlavě. Protože nastanou situace, že člověk něco vytváří na jevišti a najednou si uvědomí – hergot, tohle ne, tohle není pravda, neblbni…

Byla k vám maminka Dana Medřická kritická?
Nebyla, pomáhala mi. Věděla, že sebedůvěra, kterou herec ke své práci potřebuje, je strašně důležitá. A kdyby mě moc kritizovala, tak to samozřejmě tu sebedůvěru člověku bere. Říkala mi: „Nebudu ti povídat, co se mi líbilo, ale co by se dalo dělat jinak. Protože kdybych ti prozradila, co se mi líbilo, tak by ses na to soustředil a už by to nebylo ono.“ Jsem jí za ta slova velice vděčný.

Václav Vydra při soutěži Star DanceZdroj: Vlasta Luťanská

Máte ponětí o tom, kolik rolí jste ve vinohradském divadle nastudoval?
Nepočítám to. Předkové si vedli takzvané gážovní knížky, do kterých si zapisovali všechna představení, která odehráli. Já jsem si je evidoval jen v telefonu, který už mám několikátý, takže moje minulost se v tomto smyslu ztratila. Momentálně mám na Vinohradech tři věci - Revizora, Slaměný klobouk a Člověk nikdy neví. K tomu hraju i v komediích Blbec k večeři v Divadle Bez zábradlí, Nikdy není pozdě v Divadle Kalich a Na poslední chvíli v Divadle Lucie Bílé. Mám i zájezdní představení, takže jde o to všechno to skloubit, aby si člověk nepřipadal zralý na mašli.

Postupně jste se etabloval i v muzikálech. Je to něco, co jste chtěl vždycky dělat?
Nikdy jsem na to nepomýšlel, prostě se to stalo. V Hudebním divadle Karlín jsem začínal v Noci na Karlštejně, která se hraje v rámci letních produkcí dodnes, pak byl Limonádový Joe, následně Lucie z písní stejnojmenné skupiny, což byl muzikál, který neměl takový ohlas, jaký se očekával, ale pro mě byl bezvadný. Vlastně jsem dodnes nepochopil, proč na něj lidi nechodili. Pokračovalo to Sestrou v akci, která se stala hitem, přes Rebely až k aktuálnímu Slunci, senu, jahodám z dílny Ondřeje Brzobohatého. Zpěvu se ale bráním, za interpreta se opravdu nepovažuju. Kdyby moje profesorka zpěvu z konzervatoře, paní Kubátová, věděla, že vystupuju v muzikálových představeních, asi by padla do mdlob.

Herecký klan Vydrů: Umění jim bublalo v krvi, historii začali psát v roce 1876

To jste měl se zpěvem takový problém?
Co na to říct? První ročník konzervatoře jsem zakončil písničkou Skákal pes přes oves – lépe řečeno to bylo v pololetí. A na konci roku jsem zpíval Měsíček svítí, já musím jíti. Postupem let jsem to vzal přes Michelle od The Beatles až po Voskovce a Wericha. Bylo to fajn. Zmiňovaná paní profesorka Kubátová si ale se mnou dala hodně práce, aby to k něčemu vypadalo. V určité době jsem nakonec něco zazpívat uměl, taky jsem dokázal něco zatančit, i když jsem se tanci snažil spíš vyhnout. Nikdy jsem se nezúčastňoval plesů, společenský tanec byl pro mě dlouhá léta tabu, až mě v roce 2006 utáhli na nudli do StarDance, kde mě hodně vycepovala partnerka Petra Kostovčíková. Díky ní mě tanec začal bavit a pak jsme spolu ještě asi dalších šest let jezdili pro různých plesech. Byl to hezký kus života.

Zužitkoval jste to i v nějakém muzikálu?
V Limonádovém Joeovi jsem využil step. Alternoval jsem se v něm s Jirkou Kornem, takže uznáte, že to pro mě nebylo zrovna jednoduché. Ale je pravda, že se stepem jsem určité zkušenosti měl, protože jsem stejně jako spousta dalších kolegů docházel na soukromé hodiny k tanečníkovi a choreografovi Franku Towenovi, což byla v sedmdesátých letech kapacita ve svém oboru. Obecně vzato jsou ale mé role založené na něčem jiném než na perfektním tanci a zpěvu. Myslím, že to diváci vědí a že mi odpustí, když dostanou zase něco jiného.

Nově vás můžeme vídat na jevišti pražského Divadla Hybernia v muzikálu Zpívání v dešti. Jak to přišlo?
Zavolal mi kolega Olda Kříž, jestli bych se chtěl stát jeho součástí. Nemusel mě dlouho přemlouvat, protože jsem od něj věděl, že půjde o upravenou verzi legendárního kusu, který sklízí úspěchy v Liberci. Mám tam roli producenta, která prochází celým představením, není hlavní, ale každá postava má určitě něco do sebe. Celé je to vyvážené. Je to příjemná příležitost, překvapilo mě, jak je ten muzikál vtipný. A taky mě baví hlavní protagonisté. Ono liberecké nastudování jsem před začátkem zkoušení neviděl, takže jsem neměl představu, jak je pojato, ale když jsem pak zhlédl záznam, říkal jsem si – to je dobré, do toho jdu.

David Matásek: Názory chlápků s puškami na zádech by se neměly tříštit

Jak se vám daří skloubit herecká práce s péčí o psy a koníky, kterých máte šest?
S koníky je to horší, hlavně když zkouším něco nového, protože jim sám ošetřuju kopyta, respektive jim je strouhám. Spousta lidí neví, co to obnáší, spíš si to představují jako nějakou podkovářskou činnost. Já mám ale koně bosé, takže jim kopyta upravujeme trošku jiným způsobem. Nezvládnu toho moc, tudíž musím strouhat skoro každý den. Když někdy náhodou nestrouhám třeba týden, což se stane jen výjimečně, tak se mi to nahromadí a mám s tím problém.

S jedním z vašich koňů jste nakráčel hlavním vchodem do Divadla na Vinohradech, když slavilo výročí. Pejsci Bad a Buffy si s vámi zahráli v seriálu Pod hladinou, který teprve míří na obrazovky. Jak k tomu došlo?
Původně v tom seriálu měla mít moje postava kočku, měla s ní mluvit jako se svojí ženou. Pak jsem si ale říkal, proč by místo kočky nemohli být psi? A prošlo to. Jsme na sebe opravdu hodně fixovaní. Někdy se po Praze pohybuju na koloběžce, protože je to v tom chaosu snazší, a oni běží se mnou. Musím teda dávat pozor, aby se coby venkovští psi nezačuchali, protože Praha je pro ně hustě popsaná kniha, do které se občas začtou. Kdybych odjel, tak jsou ztraceni. Takže si je musím ve městě víc hlídat.