„Vlastně nikdy jsem odtud pořádně neodešel. Protože si myslím, že člověk a herec zejména, by měl, dokud to jde, svůj život nečinit fádním a úplně jednoduchým, vždycky jsem si z Pardubic někam na chvíli odskočil. Zejména za režisérem Michaelem Tarantem do Ostravy, Hradce Králové a pak do Kladna,“ uvedl pro náš Deník Josef Vrána.

„Spolupráce s ním vždycky pro mě stála a stojí za to, navíc nás pojí i skutečné přátelství. A takové role, jako Quasimodo, Othello, Cyrano, mi za tu trochu nepohodlí určitě stály. Pak jsem se vrátil, ale když přišla nabídka z pražského Divadla Na Fidlovačce, znovu jsem ,změnil prkna’. Hodně jsem to tenkrát zvažoval a dnes možná trošičku lituji, že jsem na ni kývl… Ale ne, vlastně ne, spíše se můj pražský pobyt překrývá s mou tehdejší složitou životní situací a v duši z toho zůstává taková mírná pachuť. Na samotnou práci tam a pražské kolegy vzpomínám rád,“ svěřil se Josef Vrána.

„Když se mi před třemi lety zamotal život, chtěl jsem se do Pardubic vrátit hned, ale tehdy to z mnohých důvodů nešlo. Ale i za to jsem rád. Ve velkém ,prázdnu’ zavolal režisér Fedotov a já se najednou ocitl v Ostravě, mezi báječnými lidmi z divadélka Aréna. Na to poté navázala má cesta do Moravského divadla Olomouc. A divadlu jsem po letech děkoval za to, že mě zdvihlo, protože za takové role, jako je Tovje v Šumaři, Otec v Oddacím listu a další, které jsem tam hrál, by měl herec děkovat a vážit si jich. Jen tenhle pocit vás tak trochu nadnáší nad tím, třeba někdy sychravým, okolím…A nesmím zapomenout na mou ,hostovačku’ tady, v inscenaci Na miskách vah, opět s Michaelem Tarantem. To pro mě byla, i díky němu, zas jedna taková zdárně slezená herecká ,osmitisícovka’,“ přiznal dlouholetý člen VČD.

„V Pardubicích se pořád cítím být nejvíc doma, mám tu syna, spoustu známých. Fandím si a myslím, že i lidé si mě tady ještě trošku pamatují,“ usmál se charismatický herec.

„Moc rád se zase vracím na místo činu,“ konstatoval Josef Vrána. „Pardubický soubor má svou úroveň a dobré jméno, dělá se tu dobré divadlo. Proto to tady chci opět zkusit a zjistit, jestli sem ještě patřím,“ poznamenal herec, který se ve městě perníku skvěle uvedl rolí krále Charlese Stuarta v inscenaci Vítězství.

„Tuto figuru jsem převzal na poslední chvíli. Původně jsem se měl alternovat s Petrem Dohnalem (bankéř Billy Hambro). Role krále je krásně napsaná. Herec si v ní, samozřejmě v určitých mantinelech, vlastně může dovolit úplně všechno. Problém vžít se do ní nemám,“ konstatoval s úsměvem jeden z hlavních protagonistů hodně kontroverzního představení.

„Tušili jsme, že ohlasy publika budou rozporuplné, ale to je v pořádku. Nejhorší je, když divák spatří nějakou inscenaci a druhý den pomalu neví, co viděl,“ podotkl Josef Vrána.

„Trochu mě ale překvapila reakce premiérového publika. Myslel jsem si, že je hodně divadelní a že diváky bude hra zajímat až do konce. Neočekával jsem, že by ji všichni schvalovali, ale značný odsun diváctva z hlediště o přestávce mě zaskočil,“ přiznal. „Naproti tomu publikum na druhé premiéře a třeba mladší obecenstvo zase inscenaci bralo úplně jinak,“ všiml si herec, který se při tomto představení setkal podruhé se slovenským režisérem Mariánem Peckem.

„Poprvé jsme spolupracovali v Hradci Králové při hře Pastýřka putující k dubnu. Už tenkrát jsme na sebe, myslím, hodně slyšeli, ale já byl jen členem stádečka hlavní hrdinky, navíc tím, který se první proměňuje v člověka a odbude si s ní první dialog. Zbytek představení jsem pak proseděl vzadu na jevišti schovaný pod deštníkem…Nádherné představení, ale při reprízách mi občas v té hodinové nečinnosti pomáhala sklenka červeného,“ doplnil Josef Vrána.

„Už ve stínu toho deštníku jsme si tenkrát s panem režisérem slíbili další spolupráci. Došlo k ní a já se případně těším na další,“ nechal se slyšet pardubický herec.

Toho teď čeká práce s režisérem Jiřím Seydlerem na hře Friedricha Dürrenmatta Romulus Veliký, která bude mít premiéru v polovině června.