„Není tajemstvím, že mám manžela v Plzni. V předchozím angažmá jsem se za ním pokoušela dostat. Ale v Pardubicích jsem se o to už nesnažila. Profesně mi tu nic nescházelo. Nicméně byla jsem v jakémsi kontaktu s dramaturgem plzeňské činohry a jednou po Zamilovaném Shakespearovi na mě zaklepala nová šéfka plzeňské činohry a následně mi nabídla práci. Vůbec jsem to už nečekala,“ popisuje.

I na konci sezony jste ještě dostávala velké role. Bylo to tedy narychlo?
Na role mám štěstí. A ano, bylo to narychlo. Rozhodovala jsem se, jestli udělám radikální řez a půjdu od nové sezony, nebo budu hostovat. Náš ředitel Petr Dohnal mě přemlouval, ať se tam nejdříve porozhlédnu, a jestli zjistím, že tam funguje správná chemie, jdu. Ať nejsem zklamaná. Rozhodla jsem se ale udělat čistý řez, vzhledem k vztahu s manželem není na co čekat. Vykřičela jsem si do vesmíru, že s ním chci být každý den, a vesmír mi to přinesl na zlatém podnosu (smích). Byla bych hloupá, kdybych toho nevyužila.

Bude se vám po Pardubicích stýskat?
Strašně. Jsem teď ve stádiu velké nostalgie, všechno dělám naposledy. S divadlem se mazlím. Je to pro mě těžké, protože pět let intenzivní práce je dlouhá doba. Získala jsem tu spoustu zážitků a kamarádů. Doufám, že je budu potkávat i nadále.

Na které role budete obzvlášť ráda vzpomínat?
Mám ráda všechny role, ale nejvíc se do paměti zaryjou ty velké, takže Konec masopustu, Kalibův zločin, Zamilovaný Shakespeare. Měla jsem ráda i Normálního debila, Krásku a zvíře.

Velmi silná je inscenace Mikve. Je to pro vás hodně náročné, i když hrajete Miki, která k ortodoxně věřícím nepatří?
Všem nám na této inscenaci nesmírně záleží. Je z toho cítit velká zodpovědnost. Téma je silné, stejně jako ženská energie. Nevěděla jsem, jak bude zkoušení v čistě ženském kolektivu s režisérkou probíhat. Nakonec to všechno dobře dopadlo. Náročné je to v tom, že jsme tam spolu dohromady a dialogy se překrývají i mezi víc postav. A pak je těžké skloubit sílu tématu, pravdivost jednání, zároveň to hrát s jistou lehkostí, být na sebe maximálně napojené…

Téma inscenace je hodně silné, když jsem ji viděla, byla jsem z toho hotová.
My taky. Když jsme si to přečetly doma, musely jsme to trochu rozdýchat. Pozorovala jsem Martinku Sikorovou, která to s námi četla poprvé až na čtené zkoušce, byla z toho hodně hotová. Je to silné. Naštěstí hraju neortodoxní Miki, která tam vnáší racionální pohled. Komentuju trochu samu sebe, reagovala bych podobně. Jsem za tu roli nesmírně vděčná, je skvěle napsaná. Jsem nadšená z reakcí diváků – že se jim to líbí, odchází se silným zážitkem, dokonce i muži mě zastavují s tím, že dlouho neviděli tak silné představení. A že se lidé zasmějí na místech, kde mají, je úžasný bonus.

V inscenaci Mikve jste se musely svlékat. Vás to potkalo i v představení Živý obraz, i když před kamerou. Jak vnímáte nahotu na jevišti?
Když není účelná, i jako divákovi mi vadí, protože je mi trapně za toho herce. Dnešní doba ale už je taková modernější, chodíme do společných saun, občas na nudapláž. Zadek máme všichni stejný, rozdělený na dvě půlky. Naštěstí režisérka Katka Dušková to v Mikve vyřešila v přítmí, takže se lidi ptají, jestli vůbec jsme nahé, nebo máme nějaké body. Moc jí záleželo na tom, abychom se cítily dobře. Když šla do lázně jedna, my ostatní jsme se šly podívat do hlediště, jestli není nic vidět. Když jsem sledovala i starší kolegyně, že do toho jdou, musela bych se za sebe stydět, kdybych do toho nešla (smích). Nahota je tam taková tušená. Nebije do očí.

V Živém obrazu to bylo předtočené?
Ne, bylo to naživo. Ale měla jsem záruku, že nic nebude vidět, maximálně letmý pohled na zadek. Ale myslím si, že diváci si stejně nevybaví, jaký zadek mám (smích).

Zajímavou roli jste měla také v inscenaci Commedia Finita. Jaké to pro vás bylo, když jste stála na jevišti úplně sama a měla dlouhý monolog?
Nejhorší bylo čekání na výstup. Je to, jako když jedete na kole, vidíte před sebou velký kopec a víte, že ho musíte šlapat 20 minut. Když už se to rozjede, je to fajn. Ale nebudu zastírat, že jsem byla občas nervózní. Moje postava byla napsaná záhadněji než předešlé, delší dobu jsme k ní hledali klíč – jestli je to mrcha, nebo ne. Usoudili jsme, že není. Snažila jsem se ji co nejlépe obhájit. Byla to zajímavá zkušenost. Ale že bych takto táhla dvě hodiny sama na jevišti, to by byla velká výzva.

V Pardubicích jste dostávala opravdu hodně hereckých příležitostí. Očekáváte takovéto možnosti i v Plzni?
Doufám že ano, ale samozřejmě nevím, co mě čeká. V Pardubicích je provoz našlapanější. Spočítala jsem, že včetně záskoků jsem za pět let stihla 27 rolí – a to do toho nepočítám INprojekty, moderování, zpívání a podobně. Možná trochu pocítím náraz, zpočátku asi nebudu mít tolik rolí. Je to čtyřsouborové divadlo, takže činohra logicky nemůže hrát třicetkrát do měsíce. Doufám, že se tam dobře uvedu a dramaturgie se mnou bude počítat.

Nebude to na jednu stranu i úleva, že si budete moci odpočinout?
Je pravda, že někdy jsem cítila únavu. Vyzkoušela jsem si i energetické dno. Hraje se tady často, ale divadlo je od toho, aby se hrálo. Když je jednosouborové, nedá se s tím nic dělat. Teď, jak končím, si ten režim užívám. Uvidím, jak to bude v Plzni. Mám sklony k workoholismu, takže kdybych nebyla v divadle tolik vytížená, asi bych si hledala cestičky i jinde. Uvidíme, jaké se mnou mají plány.

Na repertoáru máte nyní 10 inscenací, Jeptišky budou mít brzy derniéru. V ostatních představeních budete dohrávat?
Tři věci za mě zaskočí nová posila. Zbytek budu dohrávat a budu spoléhat na to, že vlaky nebudou mít zpoždění (smích). Musíme doufat, že pardubická a plzeňská tajemnice se dobře domluví a nenastane nějaký problém.

Když jsme spolu mluvily poprvé při vašem příchodu do Pardubic, říkala jste, že jste si dlouho myslela, že u divadla člověk nemůže mít kamarády, pak jste ale názor změnila. Jak to vidíte teď?
Trochu jsem to přehodnotila. Myslím si, že u divadla člověk kamarády mít může, ale musí to mít nějaké hranice. Kdybych poznala faleš, stáhla bych se. Pracujeme s emocemi, jsme takové citlivé nádoby. Ale je dobré si trošičku držet odstup. Samozřejmě tu mám blízké kamarády, kterým řeknu víc než některým jiným, ale mělo by to mít nějaké hranice. Mám ale štěstí na dobré lidi. Jsem moc vděčná za to, že nemám ve vínku slovo konkurence. Každý jsme jiný, soubor je poskládaný tak, abychom každý byl jiný typ. Tím pádem je zbytečné si říkat, proč něco nehraju já, ale někdo jiný. Herec se buď hodí, nebo ne.

Jste z muzikantské rodiny a vadilo vám, že vás lidé srovnávali s rodiči a sestrou. Byl to důvod, proč jste se dala na divadlo?
To ne. Rodiče chtěli, abych dodělala gymnázium. Když jsem v kvartě přišla s tím, že bych chtěla na konzervatoř, zakázali mi to. Mamka mi to nepodepsala vůbec, taťka až po sklenkách vína. Dostala jsem se tam a taťka nelenil, šel za vedoucí komise, zda by to nešlo udělat tak, že bych se nedostala. Ale je pravda, že v klavíru mě někteří lidé srovnávali, udělala jsem si tam blok. Říkala jsem si, jestli ho nezačnu v Plzni odstraňovat a k někomu chodit. Ale nebyl to důvod, proč jsem šla k divadlu.

A jaký ten důvod tedy byl?
Kolem divadla jsem se motala odmalička. Taťka je korepetitor a brával mě do divadla v Ostravě a Českém Těšíně. To prostředí jsem si zamilovala. Ale vlastně vůbec nevím, proč to povolání dělám (smích). Jsem introvert a vůbec nejsem exhibicionista. Miluju převtělování do postav a hledání způsobů, jak je hrát. Také mě baví vzájemná interakce s kolegy a diváky, kdy spolu prožijeme dvě hodiny na jednom místě. Ale čert ví, proč jsem to začala dělat. Až na to přijdu, možná divadlo dělat přestanu (smích).

Váš tatínek nechtěl, abyste šla na konzervatoř, přitom to byl on, kdo vás v dětství do divadla přivedl…
Přivedl mě tam proto, aby mi to znechutil. Říkal: „Uvidíš, co to je za podnik.“ Třeba si myslel, že režisér na mě bude ošklivý, já si to budu moc brát a řeknu: „Ne, tatínku, divadlo už nikdy.“ Stal se pravý opak. Divadlo jsem si zamilovala.

Tatínek vám řekl, že jednou budete litovat, že jste šla na konzervatoř. Měl pravdu?
Ne, nelituju toho. Někdy mi ale trochu vadí, že nejsem pánem svého času. Rozhoduje za mě ferman. Když se mě někdo zeptá, jestli za měsíc budu mít volno, nevím. V něčem je to takový nesvobodný život. Ale zase je to vyváženo hezkým prostředím, jako je divadlo .

Stále vám přibývají nové role, musíte se učit další a další texty. Jak si pak dokážete vyčistit mozek?
Pozoruju, že to jde čím dál tím hůř. Některé hry jsou u ledu a neví se, jestli se ještě budou hrát. Už bych si potřebovala „vysypat koš“. Když to nějakou dobu nepoužíváte, asi to zmizí. Ale když si někdy vezmu do ruky nějakou starou hru, pořád mi to naskakuje. Mozek je nekonečná záhada. Snad jsem ještě mladá na to, abych měla přeplněnou paměť.

Ve svém medailonku uvádíte, že se bojíte, že by se mohlo splnit to, z čeho máte největší strach, o svých úzkostech proto raději nikdy nemluvíte. Nemělo by se naopak o úzkostech mluvit?
Úzkostlivá jsem. Asi to souvisí s přehnanou zodpovědností, nechci zklamat. Veřejně o nich nemluvím, abych si je nepřivolala.

Takže věříte tomu, že o čem se mluví, to se přivolá.
Ano. Celý můj život je na tom založený. I nabídka do Plzně je toho důkazem. Ne, že bych chtěla z Pardubic odcházet, ale strašně jsem si přála být na jednom místě s manželem. Vyslala jsem to do vesmíru. Jak to tak bývá, odpověď přijde v momentu, kdy to nejméně čekáte. Byla jsem z toho vykulená. Myslím si, že si přitahujeme úplně všechno.

Zblízka
Povídání s Janou vždy bylo příjemné a zábavné. Během jejího pětiletého působení v Pardubicích jsme spolu vedly hned čtyři rozhovory a vždy měla co říct. Mluvila k věci, byla otevřená a zbytečně nic nepřikrášlovala. Do toho ještě byla pokaždé vtipná, milá a pozitivní. Její odchod není nepříjemný jenom pro novináře, ke kterým byla vždy vstřícná, ale především je to velká ztráta pro pardubické divadlo. Díky své pracovitosti, talentu a přístupu se rychle vypracovala mezi stabilní opory Východočeského divadla. Za 5 let stihla nastudovat 27 rolí, to mluví samo za sebe.