Závěrečný večer byl letos věnován výběru slavných melodií z českých filmů. V Domě hudby však zazněly nejen šlágry, které se již staly klasikou, ale i skladby méně známé, u nichž by leckdo mohl s přiřazením ke konkrétnímu filmu trochu váhat. Ve všech případech ovšem šlo o dokonale provedené kousky dokazující, jak hluboká je pokladnice, již nám tvůrci české filmové muziky zanechali. Vždyť třeba Valčíček ze Spalovače mrtvol Zdeňka Lišky, geniálně spojující pocity líbeznosti s nekrofilií a zároveň evokující propasti hrůzností, dodnes uchvacuje sám o sobě. Fascinující je při bližším ohledání i na první „pohled" nenápadná doprovodná hudba Svatopluka Havelky k filmu Marečku, podejte mi pero!, využívající na minimální ploše hned přehršel žánrů, o báječných nápadech Luboše Fišera v Tajemném hradu v Karpatech snad ani nemluvě. Rovněž Ivan Kurz si v Četnických humoreskách s tvorbou partitury viditelně pohrával…

Zkrátka a dobře, i když šlo o zase poněkud jinou hudbu, než na kterou jsou návštěvníci koncertů přivyklí, nelze dramaturgii festivalu než pochválit. A olomoucké filharmoniky jakbysmet, vždyť i oni si pobyt na pódiu vyloženě užívali. Dirigent Jan Kučera v pohodě stihl vedle taktovky obsluhovat i klavír a když po přestávce ovládly prostor melodie Jaroslava Ježka a tutovky z předválečných a protektorátních snímků, byli by snad mnozí začali i zpívat. Spontánní nadšení vyvrcholilo slavnými tóny z Limonádového Joea Jana Rychlíka a Vlastimila Hály, takže v přídavku provedeném ve vskutku obřím tempu muselo dojít i na Jiřího Šlitra a jeho Babetu.

Poslední večer letošního Pardubického hudebního jara se tak stal úspěšnou tečkou za tříletým obdobím, kdy se o jeho náplň vzorně starali organizátoři z místní Komorní filharmonie. Pořadatelskou štafetu totiž od nich v průběhu koncertu symbolicky převzal Josef Krečmer z obecně prospěšné společnosti Barocco sempre giovane. Ta bude podepsána pod programem festivalu hned od příštího ročníku. (oa)