Mária Navrátilová je autorkou knihy nazvané Živá abeceda, která by se mohla stát jakousi „biblí“ učitelek základních, ale i mateřských škol.
Mluví o ní s temperamentem a přesvědčivostí. Vzpomínám, jak před lety s velkým nadšením a záviděníhodnou urputností zase tvrdila, že každé dítě může zpívat, byť nemá hudební sluch  a založila pro ně „mateřinku“. Měla úspěch, dětí se přihlásilo jako smetí.

Ta vytrvalost ji provází i dnes, kdy s Živou abecedou jezdí na školy a zasvěcuje začínající i zkušené pedagožky do  tajů objevování prvních písmenek a čtení…   

Nedá mi to, abych se s vámi nevrátila k tomu zpívání, tehdy to vyvolalo velký rozruch.
To je pravda. Řeč je o sluchové citlivosti. Pokud to dítěti prostě není dáno, tak je potřeba, aby se ona citlivost  jednoduše vytvořila.  Druhá věc je, aby dítě vědělo, jak na to. Takže  jde o způsob tvoření, jak to má vlastně udělat.  V žádném případě se nejedná o to, aby se říkalo – zpívej čistě!  To je abstraktní, jde jen a jen o vyvolávání tónů.  A to každý u těch dětí neumí, takže je důležité, aby specialista věděl, jak to nastavit.

Pojďme ale k Živé abecedě. V čem spočívá vaše metoda?
Všechno začíná z pomalého provedení. Když si představíme hru na hudební nástroj, tak nejdříve se hrají dlouhé noty, tedy čtyřdobé, potom dítě přechází na dvoudobé, čtvrťové a osminové. To znamená, že postupně z toho pomalého je schopno i různě střídat rychlosti. A tak by to mělo být i se čtením. Nejprve by ta hláska měla být provedena dlouze, tudíž pomalu, aby oční  pohyby byly schopny učinit to, co mají. To znamená, že my vlastně respektujeme neurofyziologické procesy zrakového aparátu. Pak, když dítě analyzuje písmeno zrakem, tak dá impulz, inervuje hlasový sval a hlásá… Říká to nahlas, ale také to musí správně tvořit. A tam byla má hlavní parketa. Samozřejmě potom, byť to hlásá, tak sluchový aparát přejímá zvukovou podobu toho písmenka – no a to  všechno jsem opírala o své zkušenosti z toho zpívání.

Ovšem technika není samospasitelná, k tomu musí přistoupit i jiné věci, ne?
Ano. Samozřejmě, že  technika je jedna věc. Hovořme o tzv. splývavém čtení – ten pojem tady už byl, ale kdysi znamenal jenom  navazování. Kdežto u nás vychází z očních pohybů. Ony nevznikají  po sobě, ale  najednou! Co se týká hlasového aparátu, tak zase – jednotlivé hlásky, které vyslovujeme  ať už –  A,O  – jsou někde dole v hrdle, ale to není mluvní hladina, proto  by děti měly třeba problémy s intonací ve větě.

To předpokládá, že s dítětem vedete dialog.
Jistě, jde především o pojmy. Aby se dítě orientovalo v kontextu, aby umělo text interpretovat, vědělo, co čte. Čili čtení s pochopením je o pojmech a o tom, jak se ty pojmy chovají. Jasně, že dítě musí být aktivní. A když se dostáváme k těm pojmům, tak tady byl zakopaný pes,  paní učitelky mne upozorňovaly na to, že jim chybí učebnice, metodika. A jen  díky tomu, že jsme získali finance z Evropské unie, tak jsme měli možnost podchytit všechny učitele, nejen v Pardubickém kraji.

Takže Živá abeceda je pro děti, než si vezmou do ruky slabikář?
Ano a my jsme udělali ke všem slabikářům alternativu, přímo řízenou k té technice čtení.  Vedle  vyvazovacího obrazu máme obrazy motivační. Například děti vstupují do školy, objevují ostrov a jak vidí, všechno je od – O, obrovský obr obhlíží ostrov obydlený… Tedy navazují slova, která pro ně ovšem nejsou ve frekvenci, třeba je už někdy slyšely, ale nepoužívají je, takže nemají takovou bohatou slovní zásobu. A o tom to je!  Děti neznají slova – lísá se, tápe ve tmě, tulí se – a potom ta slovní zásoba nebo ten pojem jim uniká mezi prsty.  A i kdyby to technicky přečetly správně, protože technika jim  umožní  nastartovat se na stejné startovací čáře tak, aby se všechny naučily číst bez rozdílu i intelektu, tak stejně by jim onen slovní pojem chyběl. Do světa gramotnosti se musí prostě dostat těmi pojmy, ale musí je používat a potom se v tom kontextu krásně orientují.“       

Milada Velehradská