Východočeské divadlo přichází o tomto víkendu s premiérou nové inscenace. Tou je dramatizace slavného románu Klause Manna Mefisto v režii Petra Kracika.

Byť předpremiérový čas je vždy velmi hektický a ne zrovna nejšťastnější pro rozhovory, hostující režisér nám neodmítl popovídání o Mefistovi, s jehož filmovou adaptací se poprvé setkal ve Filmovém klubu v bývalém kině v pardubickém Grandu.

Na podzim loňského roku jste uvedl Mefista v pražském Divadle pod Palmovkou v režii Emila Horvátha a nyní jste se v pardubickém divadle pustil do režie sám, což určitě není jednoduché.
Je to celé složité. Víte, u nás v Libni coby ředitel to dělám tak, že rozdávám své tituly jiným režisérům a Mefisto mezi ně patřil. Milerád jsem proto oslovil slovenského herce a režiséra Emila Horvátha a pozval ho k nám. Řekl jsem si, že budu takovým uměleckým producentem toho titulu, neboť žádná jeho dosavadní dramatizace se jaksi nehodila a ani Emil Horváth nechtěl jít do Mefistovy úpravy. Takže jsem poprosil našeho dramaturga Ladislava Stýbla, aby to nějak „načrtl“. Protože se mi to líbilo, tak jsme s Láďou připravili scénář a postupně ho posílali Horváthovi do Bratislavy, ten nám ho zase vracel, předělávali jsme to, co bylo potřeba až do finále. A jelikož jsem tedy detailně znal dramatizaci, tak když přišlo oslovení z pardubické scény, kde jsem měl původně dělat jiný text, který se ovšem nemohl realizovat, tak jsem si říkal, že mám- li něco dělat, tak to musí být věc, co už znám, a tak jsme se dohodli na Mefistovi. Viděli ho v Praze, líbil se jim, a tak jsem tady. Ovšem, hned jsem si uvědomil, že to bude pro mne těžké, protože inscenaci znám a budu se muset od té pražské, která byla psána na tělo Jiřímu Langamajerovi, jaksi odpoutat. A tak jsem se dohodl, kdo tu postavu Hendrika Höfgena bude v Pardubicích hrát, že bude trošku odlišnější text, především hru zkrátíme a že se ještě podívám na některé scény, se kterými jsme nebyli spokojeni. Je to trochu jiná inscenace než v Libni – je více semknutá a má i jiný konec.

Na Ladislava Špinera jste vsadil proto, že je ideálním představitelem Hendrika?
Jde o to, že se to asi musí snoubit s tím, že herec, který hraje Mefista, by neměl být jenom špičkový a mít v sobě všechny danosti pro tu postavu, ale musí mít ještě jeden předpoklad – pracovat na 150 procent. Já tenhle výraz sice nemám rád, nicméně se domnívám, že tohle je jeden z povahových rysů hlavního hrdiny – že je prostě úděsný maximalista, workholik a věřím, že Špiner taky. Sice vypadá v tom běžném životě dost pohodově, ovšem na jevišti v něm ta urputnost je. Pak samozřejmě taky je shodný rys v tom, že v inscenaci je velká spotřeba žen a v tom si myslím, že jak Langmajer, tak Špiner, tak já jsme něco znamenali, tudíž si v tom budeme rozumět. Mefisto je velká charakterní role, rozdílná od těch mladých kluků, co Špiner hraje, nicméně je to kýžené přehrání do charakteru a vím, že v Láďovi se ty tóny ozývají a že je už na čase, aby takovouhle roli dostal.

Hendrik si stejně jako Faust zahrává s ohněm, tedy se zlem – Faust s ďáblem a Henrik s nacistickým režimem, prostě chce hrát a udělá pro to všechno.
U divadla se můžete rozhodnout – buď ho dělat totálně a připravíte si pekelný život, budete zahrnut úspěchy, ale nikdo s vámi nebude komunikovat, protože jste diktátor anebo se pokusíte s herci domluvit. A já razím to druhé. V uvozovkách řečeno – nechci chcípnout pro divadlo. Já takové hlášky, jako položím život za divadlo a podobně, považuji za zbytečné. Je dobré, když si lidi rozumí, přehnané ego je špatné. Hraní někdy strhne člověka natolik, že přestane myslet na kolegy, ostatní svět a ztratí se v divadle totálně. Což je právě chyba Hendrika, který se díky obrovské ctižádosti dostává zcela jinam. Není kariéristou v tom smyslu, že když ucítí, že se to hrne doprava, tak tam jde a když doleva, tak také. On chce úspěch a když mu říkají, že je úspěšný, neposlouchá, kdo mu to říká. A v tom je myslím určitá ošklivost charakteru. Člověk by si měl zachovat odstup, rozlišovat mezi věcmi a ne, že mi je jedno, kdo bude u moci, pokud budu mít úspěch. Přičemž abstrahovat divadlo od okolního světa nelze. Hendrik tak skutečně upisuje duši ďáblu, neboť se před ním otevírá nádherný svět. Ona ta základní archytepální myšlenka Fausta je daná, je to nabídka, která se nebude už opakovat. Záleží na nás, co přijmeme a co ne. Všichni to známe ze svého života. Nikdy nevíme, kdy nastává přesně okamžik toho životního zlomu – odejít, rozejít se, vrátit… A Hendrik má obrovský úspěch, takže se stává sám sobě Faustem a zároveň sám sobě Mefistem.

Milada Velehradská