Proč jste se rozhodl vydat na sólovou dráhu?
To není vysloveně sólová dráha, je to boční projekt. Kapela Sabrage je pořád primární. Tohle je o tom, že si ve volných chvílích občas natočím písničku. Další vydám třeba za půl roku. Ani ta písnička není vysloveně mainstreamová, je to trochu ústřel jinam. S kapelou jsme natočili singl s producentem Borisem Carloffem, se kterým jsem chtěl dělat už před deseti lety.
Využil jsem toho a natočil s ním svou alternativnější písničku. Hledali jsme něco, co tady není. Inspirací nám trochu byl Gotye, ale ne tak, že bychom ho kopírovali. V Čechách jsme ještě neslyšeli, že by to takhle někdo hrál. Cinkání a etnické věci… Nemám ambice, že by to bouralo hitparády, byla to čistě moje radost, natočit si písničku se super producentem a udělat to trochu jinak. Jsem si jistý, že ne každý to skousne.

Chtěl jste někdy dříve jít na sólovou dráhu?
Asi ne. Osm let hraju v kapele Sabrage, prakticky jsme na sebe s kluky tady v Pardubicích zbyli, žádný z nás by si už asi jinou kapelu nezaložil.

Co to znamená, že jste na sebe zbyli?
Podle mě to byl osud, že se kapela takto poskládala. Nevím, jestli bych měl energii na to hrát někde jinde. Než si s těmi lidmi v kapele sednete a vyrovnají se vztahy, chvíli to trvá. Kapela je živý organismus. Najít lidi, na které je spoleh a přijdou na zkoušku včas, je těžké, to vám řekne každý muzikant. Když někoho vezmete do kapely, stane se, že nepřijde, něco ztratí nebo hodně pije, je nespolehlivý, krade a podobně. Sabrage je o tom, že všichni jsme v pohodě, máme naučený rituál a šlape to.

Co na váš projekt řekli kluci z kapely?
Moc se k tomu zatím nevyjadřovali. Jeden to asi moc nepobral, trochu ho to naštvalo. Ale točil jsem si to ve svém volném čase a za své peníze. Sabrage to nijak neomezuje. Ba naopak se díky tomu i jméno kapely dostalo do dalších novin, kam by se jinak nedostalo. Pro kapelu to může být jen plus.

Kapele se nyní poměrně dost daří, objevili jste se na některých letních festivalech, píseň Skrytý city se stala titulní písní snímku Po čem muži touží. Je to vhodná doba na sólový projekt?
Loňský rok byl nejúspěšnější rok v historii Sabrage. Byli jsme také ve studiu, točíme nové písničky, na které vyjdou i klipy. Na majálesu v Pardubicích nové písničky představíme. Není to o tom, že bych za dva měsíce chtěl jezdit někde sám s kytarou. Mám sice sólový projekt, ale už jsem to měl v hlavě dlouho, chtěl jsem si něco zkusit po svém. I když je kapela Sabrage super a mám ji hrozně rád, pořád je to kompromis. Na všem se musí shodnout čtyři lidi. Proces je daleko zdlouhavější.

Můžete vysvětlit název projektu?
10 Julian se čte jako Ten Julian. Číslovka deset je využita jako ukazovací zájmeno. Přemýšlel jsem, jak projekt oddělit od kapely. Julian Záhorovský oficiálně hraje ve skupině Sabrage. Pak mě napadlo, že kamkoli jsem vždycky přišel, lidi říkali: „Jé, ty jsi ten Julian.“ Tuhle přezdívku mi v podstatě vymysleli sami lidi. Aby se to ozvláštnilo a byl to trochu rébus, dal jsem tam číslovku, aby bylo vidět, že je to trochu úlet a nebude to klasická „popina“.

Takže je to odkaz na SuperStar.
Prakticky ano, lidé mi to připomínají i po 15 letech, čemuž se divím. I tady v Pardubicích, kde jsem celý život, není večer, aby mi to někdo nepřipomněl. Je to komické.

Čím si to vysvětlujete, že stále zůstává takové nadšení z první řady SuperStar, i když už je to tak dlouho?
Tenkrát to byla velká mediální masáž, byl to první pořad tohoto typu u nás. Koukal na to každý. Je vtipné, že lidé občas poznávají nejen mě, ale i mé rodiče. Přestože to před 15 lety na Slovensku neběželo, mého tátu v Tatrách poznala slovenská škola z Popradu, fotili se s ním na hřebenu. Nechápu to. Kdybych vyhrál olympiádu, tak neřeknu…

Říkal jste mi ale, že si myslíte, že kapele moc neprospívá, že v ní je vaše jméno.
Ze začátku ne. Každý říkal: „To je ten Julian ze soutěže, hraje si tady na kapelu.“ Myslím si ale, že už nás ostatní skupiny začínají brát. Bereme to vážně a nestaví se to na mém jméně. Vidí, že se snažíme, skládáme písničky, hrajeme, sami si nosíme aparáty na pódium, potíme se stejně jako oni. Není tam žádná úleva, že bychom měli lepší časy, protože jsem byl kdysi v televizi. Máme dokonce ve smlouvě, že se náš koncert nemá uvádět tak, že přijede Julian Záhorovský a kapela.

Zaměřme se na vaši novou písničku Spolu, která je o boji mezi rozumem a láskou, s tím, že pokud rozum ví, že je to špatně, nakonec vztah ukončíme. Je tomu ale opravdu tak? Spousta lidí zůstává v nefunkčním vztahu jen proto, že se bojí vystoupit ze své komfortní zóny nebo nechtějí být sami.
To je otázka toho, jestli člověk chce být šťastný, nebo ne. Třeba spolu zůstávají kvůli dětem, to už je složitější. Pokud vám někdo bude ubližovat, rozum vám řekne, že to není nejlepší nápad a poslechnete ho. Jestliže někoho opravdu milujete, asi vám rozum neporučí. Ale podle mě je rozum nad láskou. Jestliže vás láska bude zraňovat, bude vás to štvát, i když toho člověka budete mít ráda. Rozum poručí, ať jdete pryč, i když to bolí. A časem zjistíte, že to tak bylo nejlepší.

Jsou ale i případy, kdy muž svou partnerku bije, žena však od něj stále neodchází.
Asi ví, proč tam zůstává. Třeba kvůli finanční jistotě. Lidé se bojí být sami, nevědí, co bude, tak raději zůstanou v něčem horším. Život začíná až za komfortní zónou. A to je vlastně i důvod, proč jsem šel do tohoto projektu. Vystoupil jsem ze své komfortní zóny. Mohl jsem dál chodit do práce, hrát s kapelou a za peníze, co mě to stálo, jsem mohl jet na měsíc do Thajska. Místo toho jsem natočil písničku, o které jsem věděl, že ji spousta lidí nepobere. Naopak mě potěšily pozitivní reakce od lidí, od nichž bych nečekal, že mi sami od sebe napíšou. Samozřejmě, že si člověk vyslechne i negativní reakce, ale těch je internet plný.

S tím asi máte zkušenosti i ze SuperStar, ne?
To samozřejmě. Jsem obrněný, lidé už mi řekli do očí všechno. Nadávky mě nevytočí, jsem proti tomu imunní.

Vraťme se ještě k tématu vaší písničky. Myslíte si, že je dobře, že rozum nakonec nad láskou zvítězí?
Myslím si, že ano. Jestliže do něčeho dáváte srdce, dělá vás to šťastnou, ale nemusí to dopadnout dobře. Pokud něco budete dělat rozumem, nikdy špatně nedopadnete.

Psal jste to podle osobní zkušenosti?
To víte, že se člověk inspiruje ve svém životě. Nedokážu napsat písničku, abych do toho nedal něco ze sebe. Psát písničku o tom, že tady stojí stůl, vedle něj židle a stůl je smutný, že na něj nikdo nic nepokládá, a je to ve výsledku smutná kavárna, to nejde. Lidé by cítili, že to není upřímné.

Klip jste natočili na výšku. Proč jste zvolili tento neobvyklý formát?
Bylo to proto, že písnička je jiná. Nechtěl jsem klasický široký klip 16:9. Neříkám, že tak chci točit všechny klipy, ale chtěl jsem si to zkusit. Jako oficiální klip to v Čechách nikdy nikdo nenatočil.

Dlouhou dobu jste na hudební scéně nebyl moc vidět, vrátil jste se až v posledních letech. Proč k pauze došlo?
Nebyl jsem připraven na hry, které v showbyznysu musíte hrát. Kdybych tehdy měl rozum jako teď, hezky bych tím proplul. Tenkrát jsem na to neměl. Usoudil jsem, že to není prostředí pro mě. Kapelní svět, kam jsem potom chtěl jít, lidi ze soutěže moc nepřijímal, byl jsem pro ně dítě Novy. A nechtěl jsem jít do bulvární scény. Takže jsem se stáhl, studoval jsem a nechtěl jsem být moc vidět. Nebyl jsem ani průserový typ, což se mi zpětně vrací. Pražští novináři jsou ke mně milí, protože jsem byl normální a nic na mě neměli. Takže to byla asi správná cesta. Pak přišla nabídka z kapely Sabrage a najeli jsme do toho.

Přesto o vás stále vycházejí bulvární články, stačí si změnit barvu vlasů nebo nafotit polonahé fotky. Jak to vnímáte?
Patří to k tomu. Ale nedělal jsem to pro to, aby to bulvár otisknul. Vlasy jsem si chtěl obarvit dlouho, je to punk a sranda. Chci být jiný. Možná v sobě mám nějaký exhibicionismus. Ale také jsem velký introvert, což mi nikdo nevěří. Rád mlčím. Třeba ve 3 ráno jdu sám na Sněžku, abych tam byl na svítání. Focení jsem se dlouho vyhýbal, přišlo mi trapné, aby mě někdo fotil. Ale známá z Pardubic se učí fotit, tak jsme to zkusili. Že z toho vznikne něco takového, jsem sám nevěděl. Nechtěl jsem ale fotky v parku u keře, jak se koukám do budoucna. Že to zaujme bulvár, je asi jasné.

Překvapuje mě ale, že je to zaujme i 15 let po soutěži.
To mě taky.

Loni jste s kapelou natočili videoklip Naše Praha k padesátému výročí okupace ze srpna 1968, nyní si připomínáme Jana Palacha. Jak toto období vnímáte?
Nezažil jsem to, takže se to dozvídám jen z doslechu. Je hrozně hezké, jak si to teď lidé připomínají. I mladší ročníky, než jsem já, jdou na Václavák nebo zapálit svíčku na Národní. Je dobře, že se na to nezapomíná. Ještě to není s národem tak špatné, jak se občas někde říká.

Myslíte si, že se Češi poučili?
Myslím si, že ano. Jsme takoví švejkové, máme rádi humor. Nějak bylo, nějak bude. Ale usnout na vavřínech je taky špatně. Proti zlu se musí bojovat. Neúčastí u voleb docílíte toho, že vám budou vládnout nejhloupější z vás. Je potřeba to opakovat.

Videoklip, který 10 Julian nahrál živě na jeden záběr, je k vidění zde: