Až do konce ledna mohou návštěvníci Východočeského muzea nahlédnout do historie zločinu a trestu v Pardubicích. Ba co víc, přímo si mohou vyzkoušet, jak vynalézaví a nekompromisní byli naši předkové, pokud šlo o zlodějíčky, lapky, vrahy či povětrné ženštiny…

Bytelná klec i pranýř s ženou

Pro ně totiž hned před sálem dříve sloužícímu jako kavárna stojí bytelná klec a pokud jdete dál, nechybí ani pranýř s postavou odsouzené ženy, místo hanby a potupy.

„Když byl člověk připoután několik hodin a samozřejmě mohl po něm kdokoli šel okolo něco hodit, protože se nemohl bránit, tak to bylo hodně kruté,“ podotkne autor výstavy Jan Tetřev a ještě dodá, že, aby to měl odsouzený co „nejveselejší“, tak měl kolikrát na sobě i železnou masku a nechyběl ani roubík, aby nemohl mluvit. „Po tomto podmíněném odsouzení k trestu smrti mu ještě vypálili cejch a potom ho vyhnali z města, případně království,“ barvitě líčí onen ceremoniál.

Přicházíme k vitrínám věnovaným popravám, které byly vrcholem hrdelního procesu. Jak se dozvídáme, existovaly různé druhy poprav za různé trestné činy. „Za čestný způsob popravy se považovalo být sťatý mečem, zatímco oběšení už bylo méně počestné, taková dobová poprava bylo třeba lámání kolem. To se vzalo bytelné kolo, provinilec se připoutal k zemi a kat mu zpřelámal všechny údy. Šlo o to, zda začal od hlavy, v tom případě byl mrtvý hned, když ovšem začal od nohou, tak si prošel peklem.“

Jak zjišťujeme, tak žháři se upalovali, vražedkyně novorozenců se zahrabávaly za živa do země a probíjelo se jim srdce kůlem. Prostě ta doba měla své způsoby, jak se vypořádat se společenským odpadem anebo lidmi, kteří se do toho soukolí dostali.

„My jste tak před šestnácti lety dělali v muzeu výstavu na téma hrdelního soudnictví v českých zemích. Ovšem tato výstava se věnuje našemu městu a okolí. Připomínáme, že v Pardubicích všechno začalo. Vzpomínám, že tehdejší výstava proběhla celou republikou, v mnoha místech ji napodobili a kolega Jindřich Francek vydal řadu publikací na zmíněné téma. Jedna z nich vychází právě nyní a pojednává o zločinu a trestu v Pardubicích,“ neopomene zdůraznit náš průvodce a míří s námi k plakátu, na kterém je zvěčněna hra pardubického právníka a divadelního nadšence Karla Karpaty Mistr ostrého meče. Hned vedle visí plakát z filmu Martina Friče Počestné paní pardubické, který se prý natáčel i na Příhrádku. „To jsme nemohli pominout, když město a jeho kata Jiřího Selingera pan doktor Krpata tak celostátně proslavil. A díky tomu, že podle knihy byl natočený film, tak se stal hned po katu Janu Mydláři, nejznámějším mistrem katem v republice. Sice nevím, zda přesně se natáčelo na Příhrádku, ale vím jistě, že obraz svatého Floriána, který dodnes máme v muzeu, si v tomhle filmu zahrál.“

Jan Tetřev nás ještě zasvětí do toho, že vlastně vystavené exponáty jsou věrné repliky těch skutečných. Ať už jde o model pardubické šibenice, pranýře, trdlice, žebříku…

Ovšem taková Kniha smolná, to je něco jiného. „Najdeme tu různé tresty týkající se hrdelního soudnictví pardubického panství, protokoly obviněných s rozsudky. Na výstavě máme i poslední rozsudek trestu smrti v Pardubicích, vykonaný na Kateřině Erbenové v roce 1761.“

Své místo tu má kriminální zákoník císařovny Marie Terezie, který přesně popisuje, jak má být člověk mučený. Naštěstí její syn Josef II. ho zakázal. „Některé předměty jsou z našich sbírek, jiné, například meče, jsme si zapůjčili stejně jako další mučící nástroje. Ale třeba palečnice byla vyrobena v muzeu, posloužily ruce jedné kolegyně.“

Osel s velmi ostrým hřbetem na dvorku

Návštěvník si může vyzkoušet i španělskou botičku, kládu… „Řada věcí nepřežila reformy Josefa II., a proto jsme museli dát vyrobit repliky,“ dodává Tetřev.

Mezi repliky patří osel s ostrým hřbetem trestající sedláky za neposlušnost. Trůní na Katově dvorku a nevzbuzuje příjemné pocity. „Tady se sice nepopravovalo, jak se tvrdilo, nicméně je to zajímavé místo, které je poprvé v historii muzea zpřístupněno návštěvníkům. Mimochodem, osla vyrobil podle nákresu náš šikovný truhlář, byl to velmi krutý trest. Posadili za sebe pět sedláků, dali jim na záda těžké batohy a nechali osudu. Jisté je, že věrně vycházíme z historických reálií, jak to skutečně bylo a tím se lišíme od řady mučíren a jiných expozic hrdelního soudnictví. U nás si může návštěvník projít cestu, kterou kráčel odsouzený, může si dát svázat ruce, dát si palečnice, vyzkoušet i tresty pro poddané.“

A to není zdaleka všechno, co tato unikátní výstava Zločin a trest v Pardubicích nabízí. Přijďte, přesvědčíte se sami.

Milada Velehradská