Ve středu se v letním kině sešla zvláštní sestava hostí. Biograf pod širým nebem ale ten večer mohl také oslavovat. A to konečně jistotu. „Rada města schválila návrh, že letní kino může pět let v nájmu využívat stávající prostor na dalších pět let a poté spolupráci prodloužit,“ oznámil zastupitel a generální manažer pardubického hokeje Dušan Salfický. Spolu s ním dorazil i Leoš Kvapil - předseda představenstva pardubického pivovaru a zároveň spolku Pardubice – Zelená Brána Polabí. Tomu radní města svěřili právě pozemek u Labe, na kterém letní kino našlo své zázemí. A přišel i režisér Jan „Chicago“ Novák, aby všichni tři společně uvedli závěrečnou projekci letního kina – dokumentární veselohru Pušky, puky, pivo a psi.

Jan „Chicago“ Novák, přítel a životopisec Miloše Formana, hokej miluje. Před svým odchodem do emigrace jej hrával a teď se mu intenzivně věnuje jeho dcera. „Původně se měl film jmenovat Soukromá vzpoura četaře Dominika Haška, protože odmítl nastoupit za Duklu Jihlava proti Pardubicím. Jihlava byla tehdy na vzestupu a Dominik se vracel zpět do Pardubic a nechtěl hrát druhou ligu. Jihlava se kvůli tomu rozhádala a sezonu nevyhrála. Nakonec jsme ale za pochodu změnili kurz a natočili film nejen o Dominikovi, ale i o životě dalších českých a slovenských hokejových hvězd,“ odhalil režisér.

„Chtěl jsem okouknout své hrdiny z dětství a dostat se k nim blízko: Suchýho, Golonku a další. Svým způsobem byl hokej druh privilegovaného, ve srovnání se západem ale směšně nízko hodnoceného stylu života.“ prohlásil Jan „Chicago“ Novák.

A pak už se jen slavilo a vzpomínalo. Na hokej, léta největší slávy, ale také na velké odříkání. Dušan Salfický přesně popsal, v čem se hokej proměnil nejvíc: „Po revoluci změnily český hokej hlavně dvě věci: Rozdělení republiky a možnost odchodu do zahraničí. Kdo chtěl ven předtím, musel doslova emigrovat. Po roce 89 se začala extraliga ochuzovat, protože ti nejlepší odešli do zámoří. Hokej samotný prošel proměnou herních stylů. Dříve se chodilo na tři pětky, dnes na čtyři. Fyzicky je hra náročnější, pravidla ustoupila drsnějšímu fyzickému pojetí. Zatímco dřív jsme hráli takzvaně s „holou větví“, dnes je vybavení výrazně lehčí, zato dražší. Já ještě pamatuji betony vycpané slámou“, vzpomínal s úsměvem Dušan Salfický.

A se vzpomínkami na staré časy přišel i režisér Jan „Chicago“ Novák: „My měli zakázáno střílet příklepem, aby se nezlomila hokejka,“ popsal hokejové začátky v Tatranu Kolín. „A já zase pamatuji rodiče, kteří z pětikilové hokejky udělali dítěti osmikilovou, když ji oblepili laminátem, aby se neošoupala,“ přidal Dušan Salfický a doplnil: „Když tehdy někdo přinesl do kabiny něčí fotku ze zahraničí, byla to pro nás obrovská motivace. Každý si v duchu říkal: když budu makat, možná se tam jednou dostanu. Naučilo nás to pracovat na sobě. Když jsme něco neměli, museli jsme si to sami vyrobit a všeho si tak i víc vážili.“

„Ale tu dobu bychom zpátky nechtěli“, shrnul Jan Novák. „Asi ne. Možná je trochu škoda, že to ty děti nepoznají z téhle stránky, ale ne za tu cenu. Doba už je dávno jiná,“ uzavřel Dušan Salfický.